Ačkoliv se rok 2018 nese především v duchu oslav stoletého výročí založení republiky, milovníci vážné hudby po celém světě mají ještě jeden významný důvod k radovánkám – před stejnými sto lety se totiž 25. srpna narodil jeden z nejvýznamnějších amerických dirigentů, skladatelů a popularizátorů hudby Leonard Bernstein. Podobně jako další hudební tělesa se i Filharmonie Brno rozhodla oslavit toto jubileum a vzdát tak hold interpretační legendě světového formátu.
V rámci abonentní řady Filharmonie na Stadionu zazněla ve čtvrtek 1. listopadu pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese Bernsteinova Symfonie č. 3 „Kadiš“ společně se Sinfonií da Requiem britského skladatele Benjamina Brittena a Žalmovou symfonií Igora Stravinského. Kromě orchestru brněnské filharmonie vystoupili také Český filharmonický sbor pod vedením Petra Fialy, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno Kantiléna se sbormistry Jakubem Kleckerem a Michalem Jančíkem, sopranistka Pavla Vykopalová a vypravěč Brian Caspe.
Večer s výmluvným názvem „Bernstein 100“ zahájilo Brittenovo dílo vzniklé původně na objednávku japonské vlády k výročí dvoutisícího šestistého výročí trvání japonského císařství. Autor se však místo řevnivého oslavování autoritativního státu rozhodl upozornit na válkou s Čínou, zmařené lidské životy a pojal skladbu jako mši za zemřelé sui generis. Tento krok u japonských mocnářů pochopení nenalezl a skladba byla mladému autorovi vrácena s dodatkem, že skladatel vůbec nepochopil přání zadavatelů. Ponurá a plačtivá skladba sice možná rezonuje s dušičkovým tématem, s oslavou Bernsteinova výročí už má však pramálo společného.
Ani druhá skladba večera – Žalmová symfonie Igora Stravinského – nevzbudila jásavé nálady, ale spíše prohloubila tísnivou a vážnou atmosféru neradostných oslav. Také tato skladba měla svým vznikem roku 1930 oslavit významné jubileum – Stravinskij ji zkomponoval k padesátému výročí založení Bostonského symfonického orchestru. Samotné dílo však bylo dokončeno o něco málo později, a tak se s hlavní oslavou bostonského výročí minula. Ačkoliv Stravinského dílo souzní s ryze osobní zpovědí Bernsteinovy třetí symfonie, pro svůj ryze vážný a biblický charakter akcentuje spíše Památku zesnulých.
Vzhledem ke dni konání koncertu je pochopitelné, že se dramaturgie snažila oba tyto proudy spojit v jeden organický celek, výsledek však zůstal na půli cesty a s krizí osobnosti. To, co by mohlo být v jiném dni a s částečně odlišnou dramaturgií oslavou narození jednoho z nejvýznamnějších dirigentů 20. století, se včera stalo smutečním obřadem, který pokynul Bernsteinově odkazu. První půli koncertu nepomohlo ani samotné provedení. Ne že by instrumentalisté či zpěváci čelili kromě několika nepřesných nástupů nějakým zásadním interpretačním problémům, avšak podivná rezervovanost a snad až příliš skromné dynamické odstínování vedly k sterilnímu vyznění a zvuku, který postrádal vnitřní pnutí a drama.
Právě Bernsteinova symfonie se však stala dramaturgickým i interpretačním vrcholem večera. Autor se v díle obrací přímo k Hospodinovi, kterého nemilosrdně a místy až vyčítavě konfrontuje s lidským utrpením, strádáním a neštěstím. Po dlouhém vnitřním zápasu však dochází ke katarzi nejen vypravěče, kterého ztvárnil americký herec Brian Caspe, ale i samotného božského principu. Hudba tvoří s textem, jehož autorem je rovněž skladatel, neoddělitelnou dvojici a jedno druhé významově posiluje a utužuje. Vypravěč dokázal výrazem hlasu vystihnout křehké pohnutí mysli i hněvivé výčitky, kterými spílal Hospodinovi.
Byli to však hudebníci a sboristé, kteří vložili do výsledného tvaru nejvíce. Pokud se dá říct, že se v první polovině večera drželi ještě částečně při zdi, do provedení Bernsteinovy symfonie vložili veškerou zbývající energii. Něžné záchvěvy houslí, burácející žestě i tišící tóny sekce dřevěných dechových nástrojů – to vše, navíc v bohatě odstupňované dynamice, zajistilo kvalitní hudební zážitek. Pochvalu si zaslouží také vybroušené rytmické uchopení skladby, které ve vyhrocených okamžicích působilo skutečně neústupně a majestátně. Měkký sólový soprán Pavly Vykopalové se naopak snášel k posluchačům a vytvářel atmosféru intenzivní svátosti. Zpěvaččin kultivovaný hlasový projev byl pro Bernsteinovo dílo nepochybně tím pravým. Kantiléna mírně zanikala, zatímco Český filharmonický sbor Brno tvořil svými mohutnými vzepjetími vítaný kontrast k lyrickým pasážím.
Koncert Filharmonie Brno „Bernstein 100“ vzdal poctu dirigentovi, klavíristovi a skladateli, který do značné míry ovlivnil měřítka, kterými nahlížíme na hudbu 19. a 20. století. Ačkoliv Bernstein ve své tvorbě často tematizoval náboženskou zkušenost a duchovní prožitek obecně, je trochu škoda, že večer pod taktovkou Dennise Russella Daviese nezohlednil nevázaný a radostně živý charakter hudby, který „Lenny“ do své tvorby také vkládal. A kouzelná fotografie v přiloženém programu zachycující nového šéfdirigenta brněnské filharmonie s rozesmátým Bernsteinem si o to skoro žádala.
