Páteří Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj (MHF JM), který se již po šestatřicáté uskutečnil v Ostravě a okolních městech a obcích (23. 5. – 12. 6. 2011), bylo devět orchestrálních večerů, rámovaných vystoupeními domácích a českých filharmoniků. Letošní entrée se Janáčkově filharmonii , klavíristovi Gerhardu Oppitzovi a Tomáši Netopilovi vskutku vydařilo: více než v Beethovenově Pátém klavírním koncertu , v němž JFO inspirovaně doprovázela pódiově asi nejskromnějšího z německých klavíristů, mě potěšila v Janáčkově Sinfoniettě . Netopil ji nastudoval rytmicky precizně, s detailním frázováním a přejemnou dynamikou, šetřící vrcholem až na závěr skladby. Stejně působivé bylo i závěrečné vystoupení České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem a Ivanem Ženatým ve Dvořákově Houslovém koncertu , jehož je podle mého názoru Ženatý nejpovolanějším domácím interpretem. Ve srovnání s rokem 2004, kdy jej na MHF JM hrál naposledy, neubral na zaujatosti pro hru a prohloubil výrazové kontrasty mezi větami. Mahlerovou Pátou symfonií JM vrcholil: překvapila mě volba hybnějších (Adagietto) a nepříliš kontrastních temp (2. a 3. věta), díky nimž se však zvukově objemná symfonie plynule odvíjela. Vyrušila mě jen pauza mezi 4. a 5. větou – nástup lesního rohu působil přerývavě a nikoliv jako rozpustilé ukončení smyčcového snění 4. věty. Pod Bělohlávkovou taktovkou se však jednalo o jednoznačně nejzajímavější hostování ČF v Ostravě v posledních 15 letech. Z časových důvodů jsem si musel nechat ujít mimoostravské symfonické koncerty (např. 2. 6. beethovenovský večer v Opavě se Mší C dur ), dobrovolně jsem obětoval (umělcům se omlouvám) dramaturgicky nepůvodní náhradu za Honeggerovu Johanku z Arku v podobě Mozartova Requiem , k nezapomenutelným zážitkům se však jistě připojí druhé festivalové hostování Gidona Kremera a Kremeraty baltica , která mě nezaujala úpravou Beethovenova Smyčcového kvartetu cis moll op. 131 , ale Pärtovou Passacaglií a uvolněným podáním Mozartovy Serenaty notturna s improvizačními trii ve 3. větě.
Silnou stránkou posledních ročníků JM jsou komorní koncerty a recitálová vystoupení. Nejinak tomu bylo i letos, počínaje vystoupením Guarneri tria Praha (25. 5.), jehož výkon v Sukově Elegii op. 23 , Mendelssohnově Klavírním triu d moll op. 49 a Brahmsově Triu H dur op. 8 byl daleko za hranicemi vysokého standardu domácích komorních souborů, a stal se tak jedním z festivalových vrcholů. Rozhodně k nim patřila i dvojice koncertů ve druhém festivalovém týdnu, v němž dva dny po sobě vystoupili německá houslistka Isabelle Faust (31. 5., klavírním partnerem jí byl Alexander Melnikov ) a klavírista Fazil Say (1. 6.). Koncert Isabelle Faust patřil k těm večerům, během nichž recenzenti zavírají virtuální nebo reálné poznámkové bloky již po prvních tónech. Ve skladbách Schumannových (Tři romance op. 94 , 1. houslová sonáta ), Bartóka (2. houslová sonáta ), Feldmana (Vertical Thoughts 2 ) a Cage (Nokturno 03:30 ) vytvořila koncentrovanou atmosféru zmítanou hudebními emocemi, na niž se nikdy nezapomíná, a to přesto, nebo právě proto, že žádné z uvedených děl není trvalkou českých pódií. Že by se měla na JM ihned vrátit, třeba coby rezidenční umělec, a vystoupit s orchestrem je samozřejmostí. Jiného rodu bylo Sayovo recitálové vystoupení s Musorgského Kartinkami , Janáčkovou Sonátou a Prokofjevovou 7. sonátou , korunované autorským orientálním přídavkem a parafrází na Porgy and Bess . Přes všechnu Sayovu maskulinitu projevu a dynamickou velkorysost jsem v Musorgském obdivoval absolutně precizní frázování, které z maleb činilo kresby. Janáčkovu sonátu (první větu jsem v podstatě nepoznal) bych označil za extrémně osobitou a zařazení Prokofjevovy sonáty v závěru večera za šťastné – to je repertoár, v němž Say dokonale demonstruje své umění. Jen zdánlivě zůstalo ve stínu jmenovaných komorních koncertů vystoupení varhanice Bernadetty Šumavské (27. 5.) v ludgeřovickém kostele, cembalistky Kateřiny Chrobokové a mezzosopranistky Dagmar Šaškové (29. 5.) v barokním repertoáru v kravařském kostele nebo německého loutnisty a teorbisty Axela Wolfa na zámku v Kuníně (4. 6.).
S šestatřiceti uplynulými ročníky mi MHF JM připomíná řadu svých vrstevníků: inovuje (například jmenováním zkušeného Zdeňka Mácala uměleckým ředitelem), bojuje o finance (třeba vyvážením koncertů mimo rezidenční Ostravu a akcentací regionálního rozměru festivalu), mediálně se prezentuje jen v tom nejlepším světle (letos poprvé i festivalovým bulletinem, který ovšem soudný čtenář nemůže brát vážně), příliš neprovokuje (hlavně důrazem na tradiční dramaturgii) a zdůrazňuje kvantitativní úspěchy, hlavně v počtu festivalových návštěvníků. Zřejmě programově se JM dramaturgicky ani koncepčně nevyhraňuje – repertoárově sahá od staré hudby po žhavé novinky regionálních skladatelů, nevyhýbá se však soudobé hudbě nebo jazzu. Dlouhodobě se však mainstreamové přešlapování může stát brzdou, zvláště když v Ostravě úspěšně působí repertoárově vyhraněné Ostravské dny nové hudby a Svatováclavský hudební festival. Zkušenému a snaživému vedení festivalu jistě nelze radit, proto se omezím jen na přání: přál bych si alespoň jedno prvotřídní koncertní nebo poloscénické operní představení ve festivalové produkci (letos alespoň Březinovo hudební drama Zítra se bude… se Soňou Červenou ), alespoň jeden opravdu významný zahraniční orchestr (Česká filharmonie by měla v Ostravě vystupovat během abonentní sezony a ne na festivalech), a hlavně alespoň jednu festivalovou dramaturgickou linii nebo projekt (kam se podělo provádění Schubertových symfonií?). Nechce se mi věřit, že je to jen otázka financí…
