Koncert PKF – Prague Philharmonia 25. února v Dvořákově síni pražského Rudolfina měl sice název Eroica, ale brzy bylo zřejmé, že hlavní vyznění večera je nokturnové. Stalo se tak díky výjimečně zdařilému provedení hudby Benjamina Brittena. Asi hlavně kvůli tomu pozvalo původně vedení orchestru anglického dirigenta Paula McCreeshe, jenž podobně jako John Eliot Gardiner rozšířil svůj repertoár z baroka až do 20. století.
Bohužel McCreesh nepřijel a zastoupil jej devětatřicetiletý skotský dirigent Rory Macdonald, který akceptoval katalogový program. Večer otevřela smyčcová Serenáda devětatřicetiletého Edwarda Elgara z roku 1896. Neokázalý a vpravdě nokturnový dvacátý opus tvůrce například Snu Gerontia, Variací Enigma, Houslového koncertu a Violoncellového koncertu není sice tak kompozičně vynalézavý a melodicky elegantní jako Serenáda osmnáctiletého Josefa Suka, jež vznikla o čtyři roky dříve, ale hudba je to příjemná a příjemná byla i interpretace orchestru.
Vrcholem koncertu byla Nokturna op. 60 Benjamina Brittena, jež jsou u nás v podstatě neznámá. Jenomže dramaturgické objevitelství by bylo pro pékáefku málo. Pokaždé se snaží o špičkovou prezentaci. Ne vždy se to bezezbytku podaří, tentokrát však mělo vedení PKF šťastnou ruku, když pozvalo anglického tenoristu Jeremyho Ovendena. Nemá sice tak znělý a barevně bohatý hlas jako Peter Pears, jemuž na míru cyklus napsal jeho celoživotní přítel Britten, jeho parketou je spíše mozartovský svět, nicméně v relativně „malém“ Rudolfinu dal intimitě hudby pěveckou lahodnost, přesnost výrazu a hlavně maximální propojení hudby a slova. Lehký a čistý tenor citlivě hladil každý verš básní hrdinů anglosaské literatury (Shelley, Tennyson, Taylor, Middleton, Wordsworth, Owen, Keats, Shakespeare). „Šňůrkou z listů ovázaný“ (Taylor) hlas jsem si náramně užíval! A hru PKF také. Kéž by se našlo osvícené české divadlo a pozvalo Ovendena k hostování. Třeba by potvrdil „píjárový“ slogan „král koloratury“…
Rory Macdonald se měl ukázat hlavně v Beethovenově Třetí symfonii Es dur op. 55. Bohužel moc hrdinská nebyla. V první větě chtěl nadužíváním ostré akcentace vzbudit pocit dramatičnosti, snad zápasivosti, ale nedostatkem péče o detaily i makrotektoniku z toho byla docela křečovitá Eroica. Jak daleko měl do sytosti, promyšlenosti a totálního nasazení někdejších beethovenských kreací Jiřího Bělohlávka a Jakuba Hrůši, kteří vždy dokázali vzbudit s tímto tělesem v tektonických vrcholech věrohodný pocit plného zvuku symfonického orchestru. Kde byla mohutnost expozice Allegra con bria, kontrapozice meditativnosti a drtivé osudovosti Adagia, bleskový vichr Scherza a mohutnost variací finálního Allegra? Koncepce dirigenta byla neuspokojující a bohužel mě nepřenesla do jiného světa. Byla to spotřební Eroica a český debut Rory Macdonalda měl neuspokojivou tečku. Škoda, že večer neskončil Brittenem.
