Sny a jejich tematizace dávají tvůrcům – ať se jedná o skladatele, malíře nebo režiséry – nevídané pole působnosti na hranici možného a nemožného a v některých případech i daleko za ní. A do jisté míry by se dalo říct, že se v operní pantomimě Der Traum, kterou uvedl Hudební festival Znojmo, setkaly „sny“ hned několika zúčastněných: skladatele Michaela Haydna, mladšího bratra proslulého Josepha Haydna, spisovatele, dramatika a herce Arnošta Goldflama, jehož vzpomínky a povídky se staly základem nového pojetí, scénáristy a dramaturga Ondřeje Hučína a režiséra, mima a choreografa Radima Vizváryho, kteří společnými silami nahradili původní scénář Floriana Reichssiegla svým vlastním, a v neposlední řadě sny a hudební představy dirigenta Romana Válka, který s orchestrem Czech Ensemble Baroque celé dílo nastudoval.
Předtím, než se však scéna Marka Cpina mohla zaplnit vypravěčem Goldflamem, jeho ztělesněnými sny Valérií Daňhelovou, Annou Kukczkovou, Matějem Petrákem, Jindřichem Panským, Markem Zelinkou a zpěváky Markétou Böhmovou, Štefanem Kocánem a Thomasem Lichteneckerem, zahájila večer Symfonie č. 26 „Lamentatione“ staršího z bratrů Haydnových.
Hudební odkaz Josepha Haydna je bohatý jak svým objemem, tak stylovou šíří – od skladeb ryze galantního charakteru se přes bouřlivé Sturm und Drang dostal až k vrcholnému klasicismu, který svým dílem pomohl definovat. Právě z období Sturm und Drang pochází jeho Symfonie č. 26, později přezdívaná Lamentatione. Dramatické změny nálad, nevyzpytatelná emocionalita, temná tremola a ostrá sforzata patří k hudebním prostředkům, kterými skladatel strhává posluchače do divokých vírů vášně. Haydnovým skladatelským dílem však prostupuje ještě jedna velmi důležitá charakteristika: odzbrojující smysl pro humor a vtip, který si našel cestu i do emočně vypjaté Symfonie č. 26. Balancování na této hraně není nic jednoduchého a od orchestru a především od dirigenta vyžaduje velké pochopení nejen skladatelova záměru, ale i jeho obecného naturelu. Jaké štěstí, že dílo provedl zrovna orchestr Czech Ensemble Baroque, který má k humoru v hudbě více než kladný vztah a jehož umělecký vedoucí a dirigent má cit pro dravé změny nálad a drásající hořekování i pro jemnou a laskavou komiku či bohapustou parodii. Do ticha se vytrácející vzdechy smyčců, sladká něžnost galantních melodií, fortelné veselí stejně jako komicky absurdní důrazy na nezvyklých dobách, všechny tyto protikladné prvky uchopil a zvýraznil Roman Válek a jeho orchestr – nelze nezdůraznit rytmickou, intonační, a především výrazovou jednotu ansámblu, který jako by dýchal přesně dle dirigentova přání.
Hlavním lákadlem večera byla nicméně operní pantomima Michaela Haydna vzkříšená novým příběhem a aktuální choreografií. V režisérském pojetí Radima Vizváryho nabralo dílo fantastické, groteskní, místy až hororové, ale často také laskavé, úsměvné a bezstarostné tvary. V centru dění se ocitla postava vypravěče ztvárněná Arnoštem Goldflamem, jehož povídky a vzpomínky se staly základem pro režijní uchopení. Letmý, snově vyprávěný příběh pomáhaly tlumočit postavy mimů, jejichž choreografii navrhl také Vizváry. Toto spojení umožnilo režisérovi ještě dokonalejší kontrolu nad celkovým fungováním jednotlivých částí díla, a právě organická, výrazově bohatá, a přesto vždy srozumitelná choreografie je toho důkazem. Ať už mimové ztvárňovali kámen, strom, brouka či potůček množstvím různých, stále se měnících způsobů, vždy dokázali vystihnout esenciální podobu zobrazovaného. A to i v případech, které byly již výhradně symbolické. Ruku v ruce s choreografií fungovaly světelný design Karla Šimka a Tomáše Morávka a scéna a kostýmy Marka Cpina. Prostoru vévodil osvícený, kovový altánek s hvězdářským dalekohledem a záhonkem květin, světlo pak dotvářelo atmosféru v závislosti na vyznění scény. Maximální využití nalezly také bílé přikrývky, které mimové upotřebili ke ztvárnění řady objektů, a tak jedna a tatáž přikrývka zvládla zpodobnit zvracený pokrm, dlouhé, bílé šaty nebo turecký turban.
Příběhu, jakkoliv snovému a nespojitém, vévodil vypravěč Arnošt Goldflam, který se ve vzpomínkách a snech vracel k dětství, babičce, otci a především matince. S komikou sobě vlastní odkrýval veselé i smutné a bezmocné příběhy z života malého člověka, které stejně tak mohly být skutečností, jako pouhým snem. Ostatně příběh o maminkách, po kterém následovala temná mezihra, v níž děsivé kreace mimů doprovázel skřípající a tepající hluk nástrojů, v sobě pravděpodobně mísil představy a sny, stejně jako kus pravdy. Postava maminky patřila pěvecky sopranistce Markétě Böhmové a kontratenoristovi Thomasi Lichteneckerovi. Böhmová ve scéně s nápadníkem Markem Zelinkou okouzlila laškovným, hravým a dovádivým tónem, stejně jako dlouhými a pečlivě artikulovanými koloraturami. Naopak při scéně s Thomasem Lichteneckerem dala na odiv líbezný a měkký projev, tolik se hodící k pastorálnímu charakteru árie. Kontratenorista Lichtenecker zaujal především plnou a veskrze přirozenou, takřka altovou barvou hlasu ve vyšších polohách, která se výtečně pojila s hlasem Markéty Böhmové v jejich duetu. Basista Štefan Kocán vystoupil nejprve s povedenou komickou árií tureckého nápadníka a později s vloženou árií O, wie will ich triumphieren z Mozartova Únosu ze serailu, která sloužila k proboření čtvrté stěny a k podivně neorganickému představení pěvecké hvězdy. Ačkoliv Kocán potěšil bojovnou, nosnou a přitom melodicky srozumitelnou barvou hlasu a precizní artikulací, rozcházel se tempově s orchestrem a měl tendenci jej neustále předbíhat. Navíc se skutečně nedá říct, že by se jednalo o nezbytný či nějak závratně komický dodatek.
Svojí atmosférou, přirozeným vtipem, výbornou choreografií, precizním hudebním nastudováním a zapojením Arnošta Goldflama splnila operní pantomima Der Traum všechna očekávání, která na ni závěr festivalu kladl – pobavila, poděsila, zahřála u srdce a prokázala, že i dílům, která by v původní podobě nemusela posluchače tolik oslovit, jde za správných okolností a s notnou dávkou citu vdechnout nový život. Organizátorům se také navzdory nepříznivým podmínkám podařilo dokázat, jak správným rozhodnutím bylo nevzdat se svého Snu a festival uspořádat, dokonce i s původním programem. Věřme, že pro příští ročníky bude přízrak současné nejisté situace již jen dávnou minulostí. Jen starou vzpomínkou, jen příběhem, jen starým a mlhavým snem.
