Klavíristu Jana Bartoše znám od jeho dětských let, kdy byl žákem ZUŠ a později studentem hudebního gymnázia. Vždy dokázal posluchače zaujmout osobitostí své hry, a dodnes mám v paměti jeho gymnaziální absolventský koncert, na němž hrál Smetanovu etudu Na břehu mořském takovým způsobem, že její provedení považuji i po tolika letech za jedno z nejlepších, jaké jsem kdy slyšel. Když uzavřel studia na AMU, odejel Jan Bartoš do New Yorku a na řadu let mi zmizel z očí. Po delší době jsem ho měl znovu možnost slyšet na jeho recitálu v Sále Martinů 21. května 2016. V úvodu večera přednesl pianista rozsáhlou a technicky i výrazově velice náročnou Fantazii C dur, op. 17 Roberta Schumanna. První dvě věty hrál s romantickým vzletem a v téměř orchestrálním zvuku, lyrická věta závěrečná vyzněla pak poeticky a zpěvně jako chopinovské nokturno. Druhým číslem večera byl Mozartův Klavírní koncert A dur, KV 414. K jeho provedení si pianista přizval Doležalovo kvarteto. Interpreti nastudovali dílo velmi pečlivě a jejich souhra byla tak dokonalá, jako by se jednalo ne o klavírní koncert, ale o komorní skladbu. Kvůli rozsazení kvartetních hráčů bylo však nutno odsunout klavír na pódiu dále od posluchačů. To se bohužel promítlo do jeho zvuku (alespoň v místě, kde jsem seděl): nástroj zněl matněji než v Schumannovi, což nepříjemně postihlo především rychlé pasáže, které jiskřily méně, než kdyby byl klavír zůstal na původním místě (ostatně – celý koncert se natáčel, a jsem si jistý, že na nahrávce bude všechno v pořádku). Zato volná věta si zaslouží jen slova uznání: tak krásně a přirozeně vyzpívané mozartovské melodie, jak je přednesl Jan Bartoš, se slyší jen výjimečně.
Druhou polovinu svého recitálu zahájil umělec pianistickou raritou: šesti klavírními Skizzami dirigenta Václava Talicha. Jejich provedení bylo v programu označeno jako „premiéra“, ale ve skutečnosti se jednalo o premiéru jen částečnou. Skizzy totiž uvedl v novodobé premiéře už před sedmi lety Tomáš Víšek (vloni je vydal i na CD). Hrál ovšem jen čtyři věty, které vyšly tiskem počátkem minulého století jako hudební příloha Zlaté Prahy. Jan Bartoš ale připojil k těmto čtyřem větám ještě dvě další, jejichž rukopis se dochoval v Talichově pozůstalosti: Tempo di mazurka a Andante. Ty potom skutečně měly na Bartošově recitálu svou premiéru. Celý cyklus oněch šesti drobných kousků (lze-li o cyklu vůbec mluvit) přednesl Jan Bartoš velmi přesvědčivě a prokázal, že se jedná o životaschopná dílka, která si zaslouží, aby se hrála. Své vystoupení uzavřel umělec Smetanovými Sny. Tento šestivětý cyklus patří k nejrozsáhlejším a nejobtížnějším klavírním kompozicím skladatelovým – a v Janu Bartošovi nalezl skvělého interpreta. Pianista jej hrál se zjevným osobním nasazením, barvitě a emotivně, technicky brilantně, s velkou fantazií a s překrásnými, neobyčejně přesvědčivými rubaty, takže každá věta vyzněla v jeho podání jako jedinečný a neopakovatelný poetický příběh. Naši pianisté mnohdy hrávají z celého cyklu kvůli jeho technické náročnosti jen jednotlivé věty, přičemž se všichni svorně vyhýbají čtvrté části, nazvané „V saloně“. Nijak jsem se jim nedivil, vždycky jsem tuhle větu považoval za nejméně zajímavou. Ale poté, co jsem ji slyšel od Jana Bartoše, jsem se Smetanovi musel v duchu omluvit. V Bartošově podání se totiž tato skladba proměnila v jeden z nejpůvabnějších žánrových obrázků celé české klavírní literatury. Nebylo divu, že klavírista Smetanovými Sny posluchače doslova okouzlil a že musel ještě několikrát přidávat. Nejprve zahrál finální větu z Haydnovy Sonáty c moll, Hob. XVI:20, v úžasném tempu a s jiskřivou scarlattiovskou technikou, a po ní ještě dva efektní valčíky Fryderyka Chopina – Es dur, op. 18 a „Minutový“ Des dur, op. 64/1 , v tempu neméně strhujícím než předchozí Haydn. Jan Bartoš rozhodně patří k pianistům, kteří stojí za pozornost. Doufejme, že ho v Praze uslyšíme častěji.
