Po zdolání covidu jsem opět zatoužil o živé kultuře. Jak jinak oslavit navrácené zdraví než hudbou. Nejsa lyžař, navštívil jsem v sobotu 17. prosince dva koncerty. Díky nim se stal onen den mimořádným.
Chvála zpěvu
Lukáš Vasilek, umělecký šéf Martinů Voices (a také hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru), mě opět nezklamal. Jeho acappelové projekty jsou vždy dramaturgicky vzrušující nebo aspoň přínosné. Matiné nejlepšího přinejmenším českého komorního sboru v sále Martinů pražské HAMU neobjevovalo nové skladatele či nové kompozice, ale provázanost programu a interpretační dokonalost z něho udělala koncert, který bych nominoval na vokální událost roku.
Koncert se odehrál na ose Benjamin Britten – Jan Novák. Prvním číslem bylo u nás téměř neznámé Brittenovo Te Deum in C, vznešené chvalozpěvy na Trojici a Ježíše Krista. Následná modlitba byla pokornou prosbou o pomoc – „Zachraň, Pane, svůj lid, žehnej svému dědictví“. Jak aktuální v této smutné době… Spolehlivou varhanní podporu obstarala Daniela Valtová Kosinová.
Hudba Jana Nováka budí v posluchači pocit, jakoby pokračoval v díle Bohuslava Martinů, že (snad) tak nějak by mohl Martinů komponovat, kdyby byl jeho život o dvacet let delší. Určitě by se však míjel s Novákovou celoživotní uhranutostí latinou (do tohoto jazyka dokonce překládal i moravskou lidovou poezii). Jelikož osou matiné byl vánoční příběh, nemohly v programu chybět Canti natalizi a snad nejlepší zpracování vánoční koledy Adeste fideles (z kantáty Invitatio pastorum). Flétnové sólo velmi dobře zahrál Daniel Havel, člen Orchestru Národního divadla Praha a Ostravské bandy. Obzvláštní potěšení jsem měl z poslechu všelijakých detailů Vánočních zpěvů, kdy celý koncert zpaměti dirigující sbormistr filigránsky vypracoval sebemenší detail partitury. Sopranistky, které skvěle zpívaly sóla, potvrdily, že snad všichni sboristé jsou i „sólisty“.
Chápu, že někteří vydavatelé jsou oslněni touhou vydat celkové nebo žánrové komplety Dvořáka, Janáčka, Martinů a dalších koryfejů klasické hudby, ale proč nepozoruji touhu vydat komplet Jana Nováka, jehož hudební erudice si s nimi téměř nezadá a jehož hudba je posluchačsky atraktivní? Třeba jen vokální dílo. Rozumím, že vše končí u peněz, jenže podpořit právě něco takového by mělo být povinností kulturního státu.
Nerad bych snižoval dopad hudby Jana Nováka, ale svým obsahem i rozsahem se do role dominantního opusu koncertu nominoval cyklus A Ceremony of Carols, jenž podmanivě zhudebňuje středověké texty spjaté s hlubokou křesťanskou filozofií. Všechny perly dvanáctidílného cyklu byly interpretovány na nejvyšší možné sborové úrovni, neslyšel jsem jediný špatný tón, vše bylo dokonale homogenní, vyvážené a jako celý koncert promyšlené do poslední noty. Lepší provedení jsem neslyšel! Každá skladbička měla svou náladu a charakter – Procession vznešenost, Wolcum Yole švih, That yongë child kouzlo sólového altu, Balulalow ukolébavkovou loupavost sopránu, Deo Gracias jásavost, skvělé bylo Interlude harfy zlaté Kateřiny Englichové a na konec dojemné sborové pianissimo Recession…
Větší sóla zpívaly: Grażyna Biernot, Andrea Soukupová, Ludmila Kromková, Mariana Ambrožová, mezzosoprán Jana Kuželová. Je koncepční chybou, že Český spolek pro komorní hudbu nebyl schopen uvést v programu jména 11 členů Martinů Voices, jejichž přínos byl závažnější než instrumentalistů.
Klávesové duo snů
Sobotní večer jsem věnoval ve Dvořákově síni Rudolfina na první pohled obskurnímu spojení klavíru (Eric Le Sage) a varhan (Olivier Latry). Jenže poslech mi několikrát potvrdil, že FOK má častokrát neotřelé nápady a je na pražské poměry velmi kreativní.
Oba jsou mistry kláves – Le Sage potvrdil svou příslušnost ke světové klavírní elitě v recitálové řadě FOK v roce 2018, Latry hostoval v roce 2011 na Mezinárodním varhanním festivalu u svatého Jakuba v Praze, kdy jsem měl pocit, že přesvědčení mnoha odborníků, že je nejlepším současným varhaníkem, je pravdivé.
Spojit nástroje, které jsou přes svůj příbuzenský vztah tak odlišné, je na první pohled odvážné, ale v řadě skladeb toho večera mi přišlo přirozené, ba obohacující. Originální kompozice Josepha Jongena (Hymne), Jeana Langlaise (Diptyque) a Thierry Escaicha (Choral’s Dream) měly svou logiku a harmonickou souvztažnost, jenže trpěpy na první poslech zásadním problémem – jejich autoři nepatří mezi kompoziční génie 20. století. Zajímavější to bylo s aranžemi. Novou kvalitu nesporně přinesly úpravy Preludia, fugy a variací b moll Césara Francka (pro mě vrchol večera) a Čarodějova učně Paula Dukase. Problém jsem měl s aranží Ravelova Klavírního koncertu G dur, kde orchestr hodně chyběl, a zásadní problém s Rapsodií v modrém Georga Gerschwina, kde mi varhany vysloveně vadily. Přitom oba interpreti hráli celý večer skvěle. Ostatně to stvrdili ve Faurého Nokturnu č. 6 Des dur (Le Sage) a v Aus tiefer not, schrei‘ ich zu dir, BWV 686 Johanna Sebastiana Bacha (Clavier Übung III, Bachova společnost uvádí BWV 687), které přednesli způsobem, který vedl k jednoznačnému závěru: měli by se vrátit do Prahy se sólovými recitály! (Škoda, že varhany Dvořákovy síně jsou využívány tak skromně.) Kouzelný přídavek: Camille Saint-Saëns – Cavatine, ze Six duos pour harmonium et piano!
