Prostor Dvořákovy síně pražského Rudolfina byl 13. dubna prostoupen hudbou dvou stěžejních osobností romantické a klasicko-romantické tvorby. První z nich byl Johannes Brahms a po druhém skladateli je zmíněný koncertní sál pojmenován. Aktéry pódiového dění byli hráči Symfonického orchestru Českého rozhlasu s šéfdirigentem Ondrejem Lenárdem a role sólisty se chopil ředitel tohoto orchestrálního tělesa, Jan Simon. Brahmsův Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 83 (jímž byla tvořena celá první půle koncertu) byl komponován v průběhu let 1878 – 1881 a šlo o nejrozsáhlejší klavírní koncert, jaký byl do té doby vytvořen. Při premiéře roku 1882 v Budapešti byl za klavírem přítomen sám skladatel a za dirigentský pult se postavil Hans von Büllow. Stejně jako v Brahmsově prvním klavírním koncertu, i v tomto případě autor upřednostnil hudební stránku sólového partu před technicko-virtuózním aspektem příznačným pro většinu instrumentálních koncertů. Z hlediska standardní hudební formy se zde objevuje několik odchylek. Jedná se o čtyřvětou skladbu se třetí pomalou větou, přičemž hned v první větě autor zcela vynechal orchestrální předehru. Úvodní takty koncertu jsou tak tvořeny líbezným dialogem lesního rohu a klavíru. Při interpretaci první věty zvolil Simon spíše skromnější dynamický a úhozový projev, což je vzhledem k „přátelskému a srdečnému“ charakteru (tuto asociaci ve mně hlavní téma první věty vzbuzuje při každém poslechu) v podstatě adekvátní, nicméně mé cítění by si v klavíru žádalo i momenty výrazově průbojnější. V druhé větě bych se přikláněla k ještě větší míře naléhavosti a nekompromisnosti provedení, která vychází z hudební podstaty této části díla. S tím však úzce souvisí kvalita souhry sólového a orchestrálního partu, což je oblast, která by si dle mého názoru v této větě zasloužila ještě trochu větší péči. Zde však mé výhrady utichají a přichází už jen slova chvály. Za náznak druhého sólového nástroje lze považovat výrazný violoncellový part třetí věty, který byl zahrán se vší patřičnou vřelostí a intonační přesností. Simon pak zvolil velmi křehkou dynamickou polohu, která sluší dle mého názoru Brahmsově třetí větě nejlépe. Celým hudebním tokem proplouval s příznačnou pokorou a současně nadhledem, a jediný aspekt (ten správný), kterým na sebe upozorňoval, byl jeho krásně lehký, sametový a klidem dýchající tón (to se mu dařilo i ve výrazově exponovanějších místech). Ostatně, poměr vůdčích rolí orchestru a klavíru byl Simonem jasně dekódován a vkusně přetlumočen po celou dobu skladby. Vyvrcholením tohoto v průměru padesátiminutového díla je hravá a uherskou melodikou ovlivněná čtvrtá věta. Zde byla přítomna interpretace zcela ve jménu radostného pohrávání si hudbou. Klavírní part byl zahrán třpytivě, jadrně a po artikulační stránce velmi přesvědčivě a odvážně. S blížícím se koncem skladby si mě orchestr získával čím dál více, ale Simon si mě provedením třetí a čtvrté věty získal úplně. V jeho přídavku padla volba na Chopinovo Nocturno Op. 48, č. 1. Mírné rozpaky nad výkonem orchestru v první části večera vystřídal pocit absolutní spokojenosti při provedení Dvořákovy Symfonie č. 7 d moll, op. 70. Skladba vznikla v roce 1885 a v kontextu hudební atmosféry Dvořákových symfonií má toto dílo pozici jakéhosi vybočení do chmurnějších a temnějších vod. Pro tento večer to však byla skladba jasně zářící a vyvolávající dojem, že přede mnou sedí jiný orchestr, než tomu bylo v první půli. Důvodem bylo nepřeslechnutelné navýšení všech základních tendencí, potřebných k vysoce profesionálnímu provedení jakéhokoliv orchestrálního díla. Nechci a nebudu zde spekulovat, proč tomu tak bylo a jednoduše zůstanu u svého osobního pocitu, že Dvořákova sedmá symfonie je zkrátka skladbou, která orchestru i dirigentovi přirostla k srdci a vášeň, s jakou se všichni hráči ponořili do svých partů, pak měla ten nejlepší možný efekt.
