Symfonický orchestr Českého rozhlasu nabídl svému publiku v pondělí 21. února 2022 ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina velmi zajímavě sestavený program: dva klavírní koncerty – Mozartův a Šostakovičův, které byly „zarámované“ dvěma Prokofjevovými symfoniemi. Sólistkou obou klavírních koncertů byla rezidenční umělkyně rozhlasových symfoniků, výtečná venezuelská pianistka Gabriela Montero, kterou jsme měli možnost slyšet už na zahajovacím koncertě SOČRu 1. října 2021. Jako dirigent byl původně ohlášený Marek Šedivý. Ten však ze zdravotních důvodů své vystoupení nedlouho před koncertem odřekl. Pořadateli se ale podařilo získat náhradu: mladého francouzsko-švýcarského dirigenta Josepha Bastiana.
Na úvod večera zazněla Prokofjevova Symfonie č. 1 D dur „Klasická“ op. 25. Orchestr i dirigent si tuto průzračnou neoklasickou kompozici zjevně užívali. V zářivé první větě uplatnil Joseph Bastian spoustu vtipných a efektních dynamických kontrastů, orchestr v ní okouzlil skvělými dechy a v pikantním vedlejším tématu jsem ocenil delikátní zvuk houslové sekce. Z druhé věty doslova dýchala dobrá pohoda, velice hezké bylo pak gesto dirigenta při stažení do pianissima v závěrečných taktech. Třetí věta, Gavotta, byla ve zvuku překvapivě pastóznější, než bych čekal (především v úvodu), zato poslední dvě pizzicata byla lehká jak dech. Ve finální větě se Prokofjev překonává ve vymýšlení nejrůznějších vtípků. Orchestr ji hrál v obdivuhodném tempu a skoro bych řekl, že až rozpustile. Dá-li se hudba občas přirovnat k dobrému pití, pak tohle hravé provedení „Klasické“ perlilo a jiskřilo jako šampaňské.
V následujícím Mozartově Klavírním koncertu č. 14 Es dur K 449 měl orchestr celkově komornější zvuk než v Prokofjevově „Klasické“. I zvuk klavíru Gabriely Montero se zdál jakoby vylehčený. Pianistka má výbornou perlivou techniku i báječný cit pro kantilénu. Ve druhé větě jí klavír nejen zpíval, ale snad i dýchal, přičemž bylo zajímavé, že jsem ono „dýchání“ vnímal i v dirigentových gestech. Ostatně – gesta Josepha Bastiana v Mozartovi byla velmi úhledná a decentní, a to, jak naznačil dlaní, aby se poslední tón úvodní věty vznesl k nebi, bylo až neskutečné.
Po přestávce zazněl nejprve Šostakovičův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 c moll se sólovou trubkou op. 35. Ke Gabriele Montero se tu připojil Jiří Houdek, první trumpetista SOČRu. Klavír zněl pianistce už od úvodních taktů nepoměrně robustněji než v Mozartovi a umělkyně v celém díle nesčetněkrát prokázala, že má vynikající „velkou“ techniku. Poslední větu hrála dokonce s až chlapskou razancí. Krajní věty měly strhující švih, volná věta překvapila značně pomalým tempem, které se zdálo být na samé hranici únosnosti. Ale dirigent, orchestr i sólisté s ním evidentně neměli žádné problémy a udrželi v celé této větě „tah“ od začátku do konce. Jiří Houdek byl klavíristce výborným partnerem a jeho vstupy dodávaly skladbě potřebný lesk.
Gabriela Montero je jedinečná improvizátorka. Své improvizační umění předvedla už na říjnovém zahajovacím koncertě SOČRu a nabídla jej posluchačům i tentokrát. Zatímco posledně trvalo poměrně dost dlouho, než se jí podařilo získat z publika téma k improvizování, tentokrát se ihned poté, co vyslovila své přání, ozval ze sálu mužský hlas, který zanotoval „Znám jednu dívku“. Poslední tóny melodie ovšem zanikly ve smíchu auditoria. Když paní Montero poprosila o zopakování, pustil se (bylo to úžasné) do zpěvu celý sál. Umělkyně si melodii několikrát zběžně přehrála a pak popustila uzdu své fantazii. Zatímco její říjnová improvizace měla romanticko-barokní ráz, tentokrát se pianistka vypravila za inspirací někam k hudbě přelomu 19. a 20. století. Její improvizace byla duchaplná, virtuózní a barvitá a nenechávala nikoho na pochybách, že paní Montero by v tomto oboru jen těžko hledala konkurenci.
Posledním číslem večera byla Prokofjevova nepříliš často uváděná Symfonie č. 4 C dur op. 47. Skladatel ji dokončil v roce 1929 a použil v ní hudební materiál ze svého baletu Marnotratný syn. Přestože ji prý měl rád, v roce 1947 ji kompletně přepracoval, a to tak důkladně, že této druhé verzi dokonce přidělil nové opusové číslo – 112. Symfonie má dosti velké obsazení, pódium Rudolfina bylo zcela zaplněné hudebníky. Orchestr i dirigent dělali bezpochyby vše, co bylo v jejich silách: pracovali velmi poutavě s náladovými kontrasty i s nástrojovými barvami (excelovala tu skvělá, značně exponovaná flétna), takže dílo nakonec vyznělo poměrně zajímavě. V celkovém kontextu večera však poněkud zaniklo – všechny tři předchozí skladby byly posluchačsky nesrovnatelně atraktivnější. Což ovšem nic neubírá na tom, že se jednalo o mimořádně vydařený koncert a že se tu SOČR, Gabriela Montero i Joseph Bastian předvedli v tom nejlepším světle.
