Slavnostní koncert k zahájení 95. sezóny Symfonického orchestru Českého rozhlasu (1. října 2021, Dvořákova síň Rudolfina) měl původně řídit šéfdirigent Alexander Liebreich. Na programu měl být Dvořákův Othello, Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23 s venezuelskou pianistkou Gabrielou Montero a Stravinského Svěcení jara. Alexander Liebreich však připravil managementu SOČRu horkou chvilku, když pár dní před koncertem své vystoupení pro nemoc odřekl. Téměř zázrakem a za dosti kuriózních okolností se ale podařilo nalézt za něho náhradu: mladého a neobyčejně slibného českého dirigenta Petra Popelku. Z původního programu slavnostního večera zůstali nakonec jen Čajkovskij a sólistka, Othello odpadl a místo Stravinského nabídl SOČR publiku Symfonické tance op. 45 Sergeje Rachmaninova.
Provedení slavného Čajkovského Klavírního koncertu b moll bylo po všech stránkách velmi kvalitní. Gabriela Montero je výtečná pianistka s obdivuhodnou „velkou“ technikou. Skladbu má dokonale zažitou, podávala ji s nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným nadhledem, brilantně, muzikálně a emotivně – tak, jak to mají milovníci tohoto díla rádi. Neméně mne ovšem zaujal i orchestr, který hrál s překvapivým zaujetím a byl umělkyni rovnocenným a nesmírně empatickým partnerem. Navíc bylo vidět, že si velice dobře rozumí s dirigentem.
Gabriela Montero je v hudebním světě známá nejen jako renomovaná klavíristka, ale také jako skladatelka a především pak jako jedinečná improvizátorka. A své improvizační umění předvedla coby přídavek i na tomto koncertě. Začala značně osobitě: požádala, aby jí někdo z publika zazpíval nějakou známou českou melodii, kterou by použila jako téma pro svou improvizaci. K tomu, aby někdo zazpíval – cokoli – v zaplněném hledišti Rudolfina, je zapotřebí hodně velké odvahy. A proto si na to pochopitelně dlouho nikdo netroufal. Nakonec se však odněkud ze zadních řad parteru ozval kouzelný, něžný, téměř až andělský hlásek, který zazpíval začátek písničky Vyletěla holubička. Gabriela Montero přehrála hned po prvním poslechu melodii na klavíru a nechala si dozpívat pokračování nápěvu. Protože jí ale kvůli šumu v hledišti nebyl další průběh melodie úplně jasný, „dozpíval“ jí zbytek písničky na houslích koncertní mistr pan Kobrle. Romanticko-barokní improvizace, kterou pianistka na toto téma následně zahrála, byla prostě a jednoduše úžasná. Nic podobného jsem nikdy neslyšel a vůbec nebylo divu, že se posluchači po doznění posledních tónů zdvihli ke standing ovation.
Partitura Rachmaninovových Symfonických tanců, které zazněly po přestávce, je impozantní (zahrnuje mj. velkolepou baterii bicích, klavír, harfu či altový saxofon) a co do interpretačních nároků si příliš nezadá s původně avizovaným Svěcením jara. Petr Popelka z ní však zjevně neměl nejmenší obavy – přišel na pódium v dobré náladě a nabitý energií. Dirigoval se strhujícím entusiasmem a nijak se nešetřil. Přestože před ním na pultě ležela rozložená partitura, měl dílo natolik „v krvi“, že se do not téměř nedíval. Také orchestr byl – jak se ukázalo už v Čajkovském – ve vynikající formě a Petru Popelkovi krásně reagoval. Symfonické tance vyzněly barvitě, s bohatě a plasticky modelovanou dynamikou a celá skladba byla propracovaná do tak jemných výrazových nuancí, až se zdálo neuvěřitelné, že pan Popelka a SOČR měli na přípravu tohoto náročného díla pouhé tři čtyři dny a ne několik měsíců. Zřejmě to tak vnímalo i publikum, které ocenilo dirigenta i orchestr potleskem vstoje.
Petr Popelka se má od září příštího roku stát šéfdirigentem a uměleckým ředitelem SOČRu. Soudě podle tohoto koncertu se máme na co těšit.
