Národnímu divadlu se podařil husarský kousek. V době, kdy se vše točí kolem Pražského jara, hostilo poprvé v Čechách jednu z nejuznávanějších mezzosopranistek současnosti – Vesselinu Kasarovu . Její operní recitál 26. 5. ve Stavovském divadle šokoval ve dvou rovinách. Tou první byl výkon mladé Bulharky. Její zpěv byl esencí hlasové dokonalosti, ideálního frázování, inteligence a citu pro styl. Jelikož byla jako skutečná operní prima donna technicky vysoko nad nároky interpretované hudby, mohla si dovolit dělat si doslova s hlasem v rámci stylu cokoliv. Kasarova má ve všech polohách neuvěřitelně homogenní hlas, od sametově lahodných altových hloubek po svítivé výšky. Večer věnovala mužským postavám – z Händelova Ariodanteho to byla právě postava hlavního hrdiny, z Alciny Ruggiero, z Mozartova Tita dvě árie Sesta, z Rossiniho Tancrediho nejznámější árie hlavní postavy a z Gluckova Orfea a Eurydiky ve verzi Hectora Berlioze árie Orfea. Do role vášnivé ženy přešla až v přídavkové Bizetově Carmen . Jestliže bych měl jmenovat vrcholy, pak to byla pro mě Rossiniho virtuózní árie Di tanti palpiti a netradičně prezentovaná Carmen.
Zcela opačným šokem bylo překvapivě slabě obsazené hlediště v podstatě malého divadla, což přičítám souběhu s Pražským jarem a nevýrazné billboardové a citilightové propagaci. (Škoda, že divadlo nespojilo síly s festivalem.) Ostudný pak byl výkon Orchestru opery Národního divadla . Nejistý dirigent David Syrus těleso nezvládl a i přes snahu nedokázal hráče naučit party ani koncertní mistr Oldřich Vlček . Za nepřipravenost, chyby, ztrátu koncentrace zvláště dechových nástrojů a malou angažovanost řady hráčů jsem se mohl jen stydět. Jak je možné, že orchestr, který velmi dobře zvládne Wagnera, není schopen zahrát dobře ani Carmen? Doufám, že toto fiasko zpěvačku, jež je ve světě zvyklá na zcela jiný způsob doprovodu, neotrávilo. Snad ji to neodradí opět někdy přijet, protože její hlas byl dárkem, který svým způsobem předčil i většinu hvězdných okamžiků Pražského jara.
