Předem bylo jasné, že koncert na festivalu Prague Proms s Mascagniho Messa di Gloria bude zajímavý. Kvůli dílu samému i kvůli dvěma z interpretů. Provedení řízené Marcellem Rotou svedlo 19. 6. na pódium Smetanovy síně Petra Nekorance a Borise Prýgla – a stálo to za to.
Dva mladí pěvci učinili z koncertu prvořadou událost, takovou, která by stejně tak jako letnímu festivalu úplně stejně slušela během sezony prvnímu orchestru nebo nejvýznamnějšímu tuzemskému festivalu. Tenoristu Petra Nekorance sleduje zainteresovaná veřejnost čím dál pozorněji – má opakované vynikající výsledky na mezinárodním kolbišti a zpívá technicky skvěle, nosně, krásně a lahodně. Boris Prýgl je na tom podobně, zahraniční úspěchy se sčítají s nádherně modulovaným hlasem, mužně a velkolepě znělým v tmavší hluboké poloze a stejně tak zajímavým ve vysoké barytonové barvě. I jeho sledujme, i u něj jde o hlas, který může být srovnatelný se světovými.
Mascagniho Messa di Gloria je ani ne hodinová kompozice pětadvacetiletého autora, dílo z roku 1888 psané pro studenty místní hudební školy v Cerignole na jihu Itálie, kde byl v té době ředitelem. Vcelku jednoduchá sazba odpovídá tomuto konkrétnímu určení, i melodika není složitě rozvíjená, ale v hudební řeči, zejména v instrumentaci, zároveň docela jasně probleskují skladatelovy typické idiomy – ostatně Sedláka kavalíra napsal o pouhé dva roky později. Zhudebnění latinského mešního textu je přímočaré, nekomplikované, v podstatě konvenční; dílo je rozčleněno na osmnáct velmi krátkých uzavřených částí, svěžím způsobem střídající sóla a sbor. Nepřináší dlouhé klenuté melodie ani složitě vrstvené plochy, ale přesto zní dostatečně zajímavě a v jednoduché přehlednosti – na hraně užitkovosti a velkého umění – nikoli schematicky, ale jen a jen zpěvně; prostě správně „italsky“.
Festival Prague Proms patří Českému národnímu symfonickému orchestru, jehož úloha byla v tomto díle spíše podpůrná. V okamžiku, kdy mělo vystoupit jedno jediné výrazně melodické delší sólo koncertního mistra, jsme ovšem bohužel byli svědky značné nejistoty – houslistovi se zrovna opravdu, ale opravdu nedařilo… Kühnův smíšený sbor, s převahou mužů nad ženami, zpíval kompaktně, přesně, stanovoval linie. Marcello Rota vedl provedení v základních obrysech k přesvědčivému tvaru, nezastíral celkovou jednoduchost díla, ale zároveň vkusně podtrhoval vypjatější místa náhlých kontrastů, která upomínala na to, že autorem je právě Pietro Mascagni.
Petr Nekoranec s Borisem Prýglem si zazpívali hodně, užili jsme si obou hlasů – skladatel často svěřuje obdobné melodie nejdříve jednomu a pak hned druhému sólistovi a vzácněji je nechává zpívat i společně, což si oba pánové pohlídali do nejmenších detailů. Bezchybné, dokonalé zpívání. Koncert bez přestávky byl nestandardně krátký, bonusem tedy byly oba přídavky – nejprve Intermezzo z opery Sedlák kavalír (ovšem bez varhan) a potom zopakovaná krátká část Gloria – část s asi nejvýraznější melodií a pěkným střídáním a překrýváním úseků svěřených sólistům a sboru a s charakteristickou rychlou dikcí na slově hominibus. Messa di Gloria se stala příjemným objevem.
