Festivaly, které mají světové ambice, řeší dilema, jestli pořádat dle svých finančních možností prvoligové hudební svátky nebo nabízet vedle umělců a souborů, nad jejichž výkony se tají dech, i méně slavné a mnohdy i méně kvalitní interpretace. Dokonce jsou akce, které z toho činí osobité paradigma. (Příkladem budiž dnes již neexistující festival Pražský podzim.) Drtivá většina jde druhou cestou, což je dobře, a nejinak je tomu i v případě Pražského jara. V neděli 29. května zahrál ve Smetanově síni Obecního domu Singapore Symphony Orchestra. Pro plný sál zajímavé poznání jednak asijského dynamického podmaňování hlubin evropské hudby, jednak další sympatický doklad zvyšující se úrovně orchestrů Jihovýchodní Asie. Vedl jej umělecký šéf Lan Shui, dirigent s asijsko-americkým školením. V úvodu zahrál orchestr hudbu Singapurčana Chen Zhangyie of an ethereal symphony, jež prý vznikla coby doprovod Verklärte Nacht Arnolda Schönberga. Impresivní, těžkopádná lyrika s občasným expresivním zčeřením začíná a končí v nicotě. Sama o sobě má daleko k „závanu čerstvého vzduchu“, jak napsal časopis The Straits Times. Jestli to skutečně v Singapuru platí, tak to není dobrou vizitkou tamního hudebního života. Nicméně coby anticipace Zjasněné noci to mohl být zajímavý „komentář“ geniální partitury. Takto byly kompozice docela necitlivě rozseknuty Mendelssohnovým Houslovým koncertem e moll, jenž zazněl na Pražském jaru od roku 1960 již patnáctkrát! Naštěstí obligátní sázka na jistotu měla neselhávající známku světové kvality – pětačtyřicetiletého Gila Shahama. Každý jeho výkon v Praze je projevem nejvyšší světové kvality! Když se soustředím jen na sólistu, protože orchestr doprovázel sice disciplinovaně (až na jeden nepřesný nástup v první větě), ale nebyl mu rovnocenným partnerem, tak musím v obecné rovině napsat, že jeho podání Mendelssohna předčilo pražské výklady Julie Fischer, Juliana Rachlina nebo Shlomo Mintze a vyrovnalo se v sólistické rovině Anne-Sophii Mutter na Pražském jaru 2009. Proč? Shaham interpretoval sukus romantismu velmi komorně, noblesně, technicky samozřejmě (stejně jako zmínění kolegové) bezchybně. Jeho okřídlený Mendelssohn v tu chvíli letěl nad veškerým pozemským zmarem. Smyky, které používal zvláště v krajních větách jsem u nikoho jiného neviděl. Díky tomu a neskutečně lehké pravé ruce dosáhl v jinak v podstatě tradičním pojetí mimořádné svěžesti, jinakosti, vlastně „progresivity“. Andante pak bylo mimořádně vřelé a zpěvné. Gil Shaham zvítězil nad průměrným dirigentem, průměrným orchestrem i průměrným sálem. I když znějí koncertantní housle ve Smetanově síni všelijak (vzpomeňte si na Beethovenův Houslový koncert v roce 1997, kdy s akustikou Obecního domu zápasila dokonce i Anne-Sophie Mutter), Gilu Shahamovi se podařilo sál nevtíravě naplnit lahodným zvukem houslí. Hodně mu v tom pomohly jeho stradivárky „Contessa Polignac“ z roku 1699, jež v jeho rukou hrály zázračně. Hraběnka de Polignac byla tak druhým hrdinou večera… Nadšené auditorium potěšil Bachovou Gavottou z Partity E dur, čímž připomněl skvěle hodnocený bachovský komplet u firmy Canary Classics. Mendelssohn byl od něho skvělý, ale Čajkovského koncert (s lepším dirigentem i orchestrem) v září na Dvořákově Praze bude závažnější výzvou!
Druhá část večera patřila Schoenbergovi a Ravelovi. Od prvního pianissima Zjasněné noci bylo zřejmé, že singapurské smyčce mají vysokou úroveň, znají obsah románu Richarda Dehmela a hodně se snaží věrně tlumočit zvláštní atmosféru postimpresionisticého díla. Rozhodně to byla vydařená imprese a interpretace hodná Pražského jara, nicméně mi tam chybělo více fantazie, kreativity a laskání detailů. Místo mihotavé čitelné pavučiny jsem slyšel jen příjemnou mlhovinu. Jejím hlavní strůjcem a hybatelem byl dirigent. Jak daleko měl ke Claudiu Abbadovi, Pierru Boulezovi nebo Marissi Jansonsovi, když zmíním jen některé nadčasové nahrávky, nebo k provedení Jiřího Bělohlávka a České filharmonie z roku 2015. Nepřekonán také zůstal zážitek z komorní verze Zjasněné noci na Dvořákově Praze 2014 v sugestivním výkladu Quartetta Ebène a Jiřího Bárty!
Na singapurské provedení básně La Valse Maurice Ravela by se určitě velmi dobře tančilo, hudební provedení bez choreografické opory mělo limity v básnivosti, jemné barevnosti, fantazijnosti, v průzračnosti. Až tady se plně projevily jak mantinely jinak sympatického Lan Shuie (koncepčnost, charisma, schopnost propojit detail s celkem), tak orchestru, zvláště dechových nástrojových skupin a harf. Nostalgicky jsem si vzpomněl na referenční provedení Kurta Masura a Orchestre National de France na Pražském jaru 2003, jež sice nebylo tak technicky dokonalé, ale ve všech dalších myslitelných parametrech bylo podstatně zajímavější.
Z Obecního domu jsem však odcházel s pocitem, že mě singapurský orchestr vlastně potěšil a že si v srdci hýčkám sluchový zážitek z Gila Shahama a jeho Hraběnky de Polignac. Nezkazila mi to ani obskurními šílenostmi přeplněná Celetná ulice, ani ponížený Štorchův dům na Staroměstském náměstí, historickém centru měšťanských Čech, kde pod prosbou „Svatý Václave, vévodo české země, pros za nás“ na kolemjdoucí zírají v přízemí „klienti“ masážního salonu.
