Červnová celovečerní premiéra baletu Sólo pro nás dva v podání baletního souboru Národního divadla učinila příjemnou a důstojnou tečku za patnáctiletým uměleckým šéfováním tanečníka, choreografa a režiséra Petra Zusky.
Volné pokračování jeho inscenace Brel-Vysockij-Kryl/Sólo pro nás tři, které Zuska uvedl před deseti lety nabízí sólo pro dva písničkáře dvou generací, dvou pohlaví a dvou národností. Zuzkovo česko-polské taneční zpracování zhruba třiceti písní Jaromíra Nohavici a Beaty Bocek tvoří takřka dvouhodinový volně navazující sled scénicky a tanečně pohybových obrazů melodií obou interpretů.
První polovinou představení znějí (jako živě) česky reprodukované písně čtyřiapadesátiletého českého písničkáře a folkaře Jaromíra Nohavici v kontrastu s polsky interpretovanými písněmi o dvacet let mladší polsko-české písničkářky Beaty Bocek, ve druhé polovině jsou jazyky písní prohozeny. Díky obměně jazykových interpretací zaznívají přímo pro nastudování nazpívané polské verze některých Nohavicových písní a naopak české verze písní Bocek, což působí příjemně ozvláštňujícím dojmem.
Zuska jako autor, choreograf a režisér v jedné osobě klade nesmírně vysoké nároky na taneční a herecké výkony všech osmnácti tanečníků, kteří tentokráte nejen tančí a hrají, ale místy dokonce zpívají či mluví, respektive obojí simulují za zvuku hlasů z reproduktorů. Choreografie se rozmachuje od klasických prvků, přes moderní až k doslova akrobatickým pohybům.
V nastudování se střídá dramatičnost a napětí s vtipem a nadsázkou. Choreografie si pohrává s proměnami. Na jevišti Nové scény, která je k uvádění tohoto titulu jako stvořená, se neustále něco posunuje a mění. Například skříň je skříní i dveřmi ap., nechybí ani principy černého divadla.
Scéna Jana Duška ještě před začátkem představení zaujme kabáty a dalšími věcmi zavěšenými nad jevištěm na lanech a řetězech. Svršky jsou za zvuku lan postupně vytahovány do provaziště, aby odhalily scénu bytu. Jeho jednoduché vybavení čítající židle, postel, stůl, okno, skříň a záchodovou mísu skýtá tanečníkům možnost rozehrávat písňové situace do rozmanitých rozměrů od „převodu“ textů do tanečního jazyka (mnohdy takřka „doslovně“) až po nápadité dramatické i roztomile vtipné momenty jako jsou například scéna s myší tančící na špičkách, či epizoda s veselou lachtaní rodinkou a mnoho dalších.
K osobitému pojetí přispívají i kostýmy tanečníka a výtvarníka Pavla Knolleho, respektive v úvodu použité spodní prádlo, dávající vyznít každičkému pohybu interpretů, posléze střídané jednoduchým oděvem a doplňky.
Různorodá dynamika písní a tance vytváří v kontextu Zuskova velmi citlivého nastudování příjemně živý rytmus a tempo. Obrazově scénické proměny po pauze poněkud ustupují a druhá část dává díky menšímu „rozptylování“ (danému omezením scénických proměn) vyznít skutečně brilantním tanečním výstupům tanečníků. Z nich lze těžko objektivně vyzdvihnout jednotlivce, protože výstupy jdou v rychlých sledech, zpravidla stojí na vzájemné souhře, obratnosti, frázování a načasování pohybu, výrazu… Divák má co dělat, aby mu nic neuniklo z dění na scéně a ještě stihl přečíst překlad polského textu písně na čtecím zařízení nad jevištěm. Přesto je celá inscenace lahodným pohlazením, které v divákovi doznívá ještě dlouho cestou z představení. Inscenace se bezesporu stane dalším trhákem baletního repertoáru, už premiéroví návštěvníci ocenili obě premiéry dlouhými ovacemi vstoje a reprízy jsou beznadějně vyprodány až do září.
