Hvězdným hostem mimořádného koncertu orchestru PKF-Prague Philharmonia byla jihokorejská pěvkyně Sumi Jo. Na světových scénách se pohybuje už tři desetiletí. Její podání árií z oper Richarda Strausse a Wolfganga Amadea Mozarta však ideální ani strhující nebylo.
Sopranistka ohlásila indispozici, vypustila kvůli ní dokonce jednu ze dvou naplánovaných Mozartových koncertních árií, ale zdá se, že přece jen podstatnějším důvodem by mohla být pomalu mizející dokonalost ovládání hlasu. V árii Zerbinetty z Ariadny na Naxu, ve scéně proslulé vysokými polohami, krkolomností a celkovou pěveckou obtížností, ale i v Mozartovi, se příliš často ozývaly nevyrovnanosti – tóny odlišného charakteru, dynamiky, nasazení, modulace či odlišné kvality ve srovnání s tóny bezprostředně sousedícími. Na nejvyšších příčkách hlasového rozsahu Sumi Jo ještě stále ukazuje flétnově hladký rejstřík, ale neintonuje s plnou jistotou; a čím níže její hlas klesá, tím ztrácí na opravdové zajímavosti a plné znělosti.
Scéna ze Straussovy Ariadny, divadla na divadle, má hravě neoklasický zvuk s výrazně exponovaným klavírem v nevelkém orchestru. Árie (v níž Zerbinetta mimo jiné přesvědčuje Ariadnu, že kvůli Théseovi nemá cenu zemřít) obsahuje hodně textu a velkou výrazovou proměnlivost. Z hlasové ekvilibristiky, která k ní se samozřejmostí až okázalou má patřit, zbyla jen část a nebyla z ní ani příliš cítit potřebná rafinovanost. Ze dvou koncertních árií psaných Mozartem pro jeho švagrovou Aloisii Weberovou zbyla jen árie Vorre spiegarvi, oh Dio KV 418. Spolu s ní byla na programu árie Paminy z Kouzelné flétny a árie Konstance z Únosu ze serailu. Slyšeli jsme pěkný dialog se sólovým hobojem, z pravého mozartovského zpěvu – krásného, bohatě citového, výrazově mnohotvárného a technicky dokonalého – však jen část. Víc bylo tónové ostrosti a výrazové chladnosti. V Únosu ze serailu dominoval v upjaté bojovnosti jiný vokální a psychologický charakter postavy, než by měl – spíše se blížil zlé Královně noci než odhodlané mladé ženě… I dirigent zde navíc sahal ke zbytečně tvrdým akcentům ve hře orchestru.
Předehru ke Kouzelné flétně zahrála komorní filharmonie ve velkém orchestrálním zvuku, ale trochu v ní jakoby chyběla pohádková obřadnost, tempově a výrazově byla až příliš prvoplánová. Předehra k singspielu Únos ze serailu zazněla naopak z celé mozartovské poloviny programu výrazně nejkrásněji, odstiňovaně, nuancovaně, v detailech propracovaně a hravě zároveň – víc než uspokojivě, vzorově.
Úvod k ne zcela zřetelně přiznanému či ne zcela typickému recitálu Sumi Jo měl výrazně odlišný charakter. Dvojlomnost programu až trochu zarazila. Straussovy Metamorfózy jsou totiž z úplně jiného světa. Také jakoby neoklasické, v tom smyslu mohou být trochu chápány jako protějšek Ariadny, ale jinak už podobnost končí. Jde o partituru z roku 1945, pouze smyčcovou, průzračnou, ale hodně melancholickou – o skutečný žalozpěv nad koncem dosavadní evropské či německé kultury, o pozdní dílo starého muže, sice klidné a vyrovnané, ale přece jen v hlubším podtextu emocionálně výrazně zbarvené. PKF zahrála Metamorfózy ukázkově soustředěně, v komorním zvuku až kvartetní intimnosti. Pětadvacetiminutový tekoucí proud hudby je sám o sobě fascinující a šéfdirigent Emmanuel Villaume ho dokázal udržet v jednom tahu, v plné niterné přesvědčivosti. Vrchol večera hned v jeho počátku.
