Současná dramaturgie souborů, které se věnují interpretaci starší hudby, se neomezuje pouze na tvorbu, která vznikla před pomyslnou hranicí roku 1850 a dříve. V souladu s tvrzením “staré je všechno, co vzniklo včera”, se jejich umělečtí vedoucí ohlížejí i po repertoáru podstatně mladším. Dokážou ho uchopit stejně zajímavě, jako šéfové těles, která nestřídají historické a moderní nástroje. Dokonce i zajímavěji – zřetelné to bylo jak u provedení Requiem Alfreda Schnittkeho, které v rámci svého desátého Festivalového cyklu připravil ke svátku zesnulých Ensemble Inégal (2. 11., kostel U Salvátora), tak Dvořákovy Symfonie č. 2 B dur, již ve svém čtrnáctém festivalovém cyklu uvedla Musica Florea (kostel sv. Šimona a Judy, 3. 11.). Schnittkeho Requiem bylo zarámováno a proloženo gregoriánským chorálem, který pro tuto příležitost se Scholou Gregorianou Pragensis nastudoval její dlouholetý člen Hasan El Dunia. Společně s Adamem Viktorou a vokalisty a instrumentalisty Ensemble Inégal, rozšířeného o hosty a další nástroje (klavír, bicí, celesta, trubka, pozoun, elektrická kytara, baskytara, digitální varhany), vytvořil v protestantsky střízlivém, až na osvětlení pultů temném salvátorském kostele podivuhodnou atmosféru, která vybízela ke ztišení a zamyšlení. Adekvátnější připomínku Dušiček, kterou umocnil i přídavek – Otčenáš Arvo Pärta – si lze sotva představit.
Umělecký šéf Musicy Florey Marek Štryncl se dílům Antonína Dvořáka věnuje systematicky – jeho cílem je představit je v podobě, v jaké mohla zaznít v době svého vzniku. Dvořákova druhá symfonie, jejíž provedení věnovala Musica Florea památce Václava Smetáčka, od jehož narození a úmrtí letos uplynulo sto deset a třicet let, je rozměrné, vice než padesátiminutové dílo z roku 1865, které se dočkalo premiéry až o vice než dvacet let později. Při prvním uvedení v roce 1888 pochválila kritika střední věty – “bukolické” Adagio a “skotačné” Scherzo, zatímco krajním větám vytkla nedostatek “žádoucí jednolitosti”. První novodobé provedení Dvořákovy Druhé na dobových nástrojích potvrdilo jen první část kritiky. Ačkoliv dirigent zvolil cestu přizpůsobení provedení nikoliv současným, nýbrž romantickým interpretačním zvyklostem (dynamika, nezapsané změny tempa, které při dirigování vlastních děl uplatňoval i sám Dvořák), působila symfonie kompaktně a sevřeně, plasticky vynikla výrazná barevnost její instrumentace. Antonín Dvořák se tady neprezentoval jako notoricky známý autor; tento koncert by bylo možné charakterizovat jako dobrodružství poznání (i proto, že Dvořákovy rané symfonie se na koncertních pódiích objevují minimálně). Kdo neměl příležitost se této pozoruhodné akce zúčastnit přímo, bude mít možnost se s Dvořákovou Druhou setkat na chystaném CD (jednom z mála, která zachycují Dvořákovu mladou symfonickou tvorbu: o důvod víc se o tuto nahrávku zajímat už teď).
Schola gregoriana Pragensis v listopadu představila v Praze dvakrát svůj program, koncipovaný k poctě Karla IV. – poprvé 1. 11. (kostel sv. Šimona a Judy, cyklus Stará hudba FOK), podruhé 10. 11. (kostel sv. Martina ve zdi, koncert v rámci mezinárodní konference Karel IV. (1316 – 1378) a hudební odkaz jeho doby, na jejíž přípravě se podílely Kabinet hudební historie Etnologického ústavu AV ČR a Ústav hudební vědy FFUK. Na prvním i druhém koncertě zazněly chorální i vícehlasé duchovní zpěvy a světská tvorba Karlovy doby, rozdělené do několika tématických okruhů (Karel a Francie, Karel a relikvie – sv. Kopí a Hřeby, Karel a univerzita, Karel a dvorská lyrika, Karel a úcta ke svatým, Karel a slovanská liturgie, Závěr: Vzkříšení). S tím rozdílem, že druhý koncert byl stručnější (bez vstupů zpěvačky Barbory Kabátkové, která se doprovázela na gotickou harfu, hráče na zobcové flétny Jakuba Kydlíčka a perkusionisty Jakuba Ebena, a bez úvodního slova uměleckého vedoucího souboru Davida Ebena, který první koncert uvedl přednáškou o hudební tvorbě Karlovy doby). Tento program byl nedávno zaznamenán na CD (ve spolupráci s Hanou Blažíkovou); každému, kdo má zájem o hudbu doby Karla IV. (a nebude mít možnost ji v provedení Scholy Gregoriany Pragensis slyšet živě) lze nahrávku vřele doporučit.
Poslední z této řady koncertů se 13. 11. odehrál v kostele sv. Vavřince, v rámci cyklu Café crème. Jeho organizátorka Monika Knoblochová tentokrát spolu s gambistkou Hanou Flekovou a hostem večera, vynikajícím slovenským barokním houslistou Peterem Zajíčkem (uměleckým šéfem znamenitého bratislavského souboru Musica Aeterna) připravila posluchačům velmi neobvyklou hudební hostinu: kombinaci instrumentálních sonát a koncertů Dietricha Buxtehudeho a Jeana Philippa Rameaua. Rameauovy Pièces de clavecin en concerts (1741) jsou dobře známé; energické provedení tří výše jmenovaných, skvělých instrumentalistů nabídlo nový, svěží pohled na třetí, páté a čtvrté číslo Rameauova jediného cyklu komorních kompozic – suit, složených z tanců a hudebních portrétů, včetně skladatelova. Skutečné překvapení ovšem přišlo už před přestávkou. Dietricha Buxtehudeho zná každý jako varhaníka, jehož umění hry a kompozice pro klávesové nástroje se Johann Sebastian Bach obdivoval natolik, že se za ním vydal do Lübecku (čtyřtýdennní dovolenou si nakonec prodloužil na čtyři měsíce). Buxtehudeho 7 suonate op. 1 (1694) jsou o téměř padesát let starší než Rameauovy koncerty. Rozměry jejich jednotlivých vět, které se střídají ve stylu francouzských suit (pomalá – rychlá) jsou miniaturní, zato kompozičně neobyčejně rafinované. Svého autora předvádějí jako mistra hudební kombinatoriky – ještě výrazněji, než to činí Buxtehudeho varhanní skladby. Po tomto repertoáru by měl sáhnout každý hudebník a posluchač se zájmem o barokní instrumentální tvorbu kolem roku 1700. Pro inspirace a poučení o tom, že tato doba nebyla v severním Německu v hudbě jen slavnostně vážná, ale že mohla být i chytře zábavná a hravá (o tom, že právě tento Buxtehude by si v interpretaci právě té trojice hudebníků, která jím potěšila publikum Café crème, zasloužil nahrávku, není sporu).
