Současník budoucnosti

Když jsem na abonentním koncertu České filharmonie 3. května poslouchal v pražském Rudolfinu Pátou symfonii cis moll Gustava Mahlera, vytanula mně na mysli kniha Kurta Blaukopfa Současník budoucnosti i Mahlerův portrét na našem portálu. Pod imaginativním vedením šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka budoval orchestr málokdy slýchanou hudební katedrálu. Pokud mohu srovnávat, postavil bych tento večer nad někdejší mahlerovské výklady Václava Neumanna, Zdeňka Mácala i Libora Peška. Pokusím se vysvětlit proč.

Úvodní Smuteční pochod byl klidný, pevný, zvláště ve skupinách dechových nástrojů barevně noblesní a hlavně nepatetický. Oživení ve smyčcích udělal dirigent decentně. Naštěstí tempo neuspěchal, jak se stává některým dirigentům. Ohromila mě virtuozita smyčců, zvláště primů vedených Jiřím Vodičkou, ve zvukové explozi. Smuteční pochod nebyl v interpretaci pana Bělohlávka pózou, stylizací, ale působil opravdově. Orchestr byl ve všech údech vyrovnaný a zvukově homogenní, dynamická i zvuková odstínění byla detailně vypracována, což ostatně platilo pro celé dílo. Nepočítaně bylo znamenitých okamžiků instrumentalistů. Sugestivní byl zlom v taktu 369, kdy se, budu-li citovat ze skvělé studie profesora Jaromíra Havlíka, „plačtivě, bez výstrahy, před posluchačem rozhrne ona pověstná opona a do té doby svými závažnými nejhlubšími emocemi zcela naplněný a zahlcený člověk se v jednom jediném taktu rázem stává bezvýznamným pozemským červíčkem, nečekaně, překvapeně a s okamžitou směsí úcty, respektu a bázně náhle patřícím do obrovitého, nezměrného prostoru univerza, stává se zrnkem písku spočívajícím v tom momentě tváří v tvář dosud netušené a exponenciálně větší nadzemské autoritě. Naprostá změna všech hodnotových měřítek, memento“.

Druhá věta, Stürmisch bewegt, není pro dirigenty zrovna jednoduchá. Zde filharmonické smyčce, zvláště violoncella, rozkvetly snad ještě více. Kouzelné bylo zklidnění po úvodním bouřlivém dramatu. Hráči mě překvapili flexibilností, jak hravě zvládli fff i kouzelná pp. Důsledný byl dirigent i v návratech původního tempa. Některé nástrojové skupiny neváhám označit za světové. Na prvním místě to byly lesní rohy! Nicméně jedničku si zasloužily i trubky, pozouny a dřeva.

Vstup horen ve Scherzu, které předznamenává svět Dmitrije Šostakoviče, byl skvělým úvodem pro virtuózní dešifrování partitury Jiřím Bělohlávkem. Přes typicky mahlerovskou taneční rytmiku působila věta nesmírně zpěvně. Musím zmínit famózní sólový vstup prvního hornisty Jana Vobořila…

Slavné Adagietto, pro posluchače asi „nejpřijatelnější“ část více než hodinové geniální kompozice, byla hrána skutečně „sehr langsam“, což bylo dobře. (Více než Václava Neumanna mi připomněla Claudia Abbada.) Někteří dirigenti, jati touhou objevování, tíhnou k dramatizaci, pan Bělohlávek byl spíše filozofem. Zvuk orchestru měl velkou hutnost, intenzivnost, hravost, krásně tvarované fráze. Z ničeho hudba vzešla – do nicoty zmizela.

Mnoho hornistů se bojí po strunném Adagiettu sólového nástupu ve Finale. Je to jedna z nejchoulostivějších spojek v celé historii klasické hudby. Výsledek byl suverénní, lahodný!… Bruno Walter psal o gigantické „rondové fuze“. Dirigentem nesporně transparentně rozklíčována. Vše pak spělo k závěrečné rychlé codě. Dílo, kterým Mahler anticipoval 20. století, které je i svým étosem aktuální a nadčasové, mělo v České filharmonii a Jiřím Bělohlávkovi pokorné tlumočníky. Je to monumentální dílo, jež si také žádá pečlivé rozvržení sil a prostředků. I v tom interpreti dostáli skladatelově vizi. Dirigent ustál partituru i fyzicky a měl jsem z auditoria pocit, že byl pro své filharmoniky inspirací do posledního vzmachu taktovky… Po premiéře v roce 1904, která nebyla ideální, Mahler prý řekl: „Kéž bych mohl uvést první provedení padesát let po své smrti…“ Myslím, že provedení Jiřího Bělohlávka, jež se vyhnulo krajnostem, provokacím a bylo barevně podmanivé a filozofující, by se mu asi líbilo.

Mahlerovým „předskokanem“ byl Wolfgang Amadeus Mozart. Houslový koncert č. 5 A dur KV 219 mám rád a slyšel jsem jej bezpočtukrát, ale nepochopil jsem záměr dramaturgie, proč musel předjímat mystického Mahlera. Možná bych jej rád přijal, kdybych slyšel geniální provedení, ale v mých uších se nebesa nezachvěla, jako tomu bylo s Mahlerem. Znovu se vynořil estetický problém – jak daleko může interpret zajít. Po Mutter-Mozartovi, Zehetmair-Mozartovi či Zimmermann-Mozartovi jsem slyšel Znaider-Mozarta. S houslistou Nikolajem Znaiderem, jenž je také docela schopným dirigentem, spolupracuje Česká filharmonie často a mám pocit, že i ráda. Jeho Mozart byl tónově a technicky vybroušený jako diamant. U některých drahokamů mám ale pocit, že jejich plošky nemají správný sklon, že mají malý lesk a začnu uvažovat o logice zpracovaní vzácného nerostu… Poslouchal jsem Mozartovu hudbu a žasl nad „odvahou“, s jakou pan Znaider tlumočil klasicistní nekomplikovaný sólový part, jak používal romantické zámlky, jak absurdně drobil melodické fráze, jak svévolně užíval daru diminueda a kontrastů, jak hluboko „opravoval“ Mozarta. Možná se mýlím, ale měl jsem pocit, že musí být za každou cenu originální, i kdyby to šlo proti kompoziční logice. Nebo chtěl dotvořit génia, na nějž nemá? Na jeho tvořivost doplatila hudba. Nejlépe dopadla houslisticky dokonalá třetí věta. (Česká filharmonie jako vždy neuvedla autora kadencí, což, jak často opakuji, je nešvar řady tuzemských orchestrů i festivalů.) Podobně inovativní byl pan Znaider v přídavkové Sarabandě z Bachovy Partity d moll. Bach je však přece jen odolnější nežli Mozart…

Je škoda, že naše orchestry nejsou personálně odvážnější. Pan Znaider je jistě výborný houslista a třeba v hudbě 20. či 21. století by oslnil, ale po světě cestuje řada zajímavějších houslistů. Když už jsem ve slovanském světě, příklad za všechny – Ukrajinec Valerij Sokolov… V příští sezoně mi to však Česká filharmonie vynahradí Leonidasem Kavakosem a Janine Jansen.