Úvaha číslo jedna (festivalová iniciativa)
Jako jiné podobné velké festivaly, i PJ zařazuje nové skladby objednané přímo festivalem. To je dobrá volba a pokud jde o soudobou hudbu v programech festivalu en gros, je to dokonce bod připsaný na konto dramaturgické objevnosti, o niž PJ zase tak moc neusiluje, nejméně právě v této oblasti. Jde tím zároveň i do největšího rizika, protože ať se obrátí na autora známého či méně známého, uměleckou úrovní výsledku si nikdy nemůže být jisto.
Letos oslovilo Adama Skoumala, jehož neoromantický, lehce exotikou kořeněný Houslový koncert podpořil přesvědčivou interpretaci zejména sólista Roman Patočka, publikum si nicméně v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu vedeného Petrem Altrichterem zřejmě více vychutnalo Janáčka a Dvořáka, a na Jiřího Gemrota, jehož skladbu Příběh uvedlo na pozdně večerním koncertě Janáčkovo trio s Irvinem Venyšem mezi díly Vojtěcha Jírovce a Vítězslava Nováka.
Dramaturgicky vrcholným počinem byl v tomto směru koncert souboru Konvergence, na němž bylo uvedeno pět skladeb českých autorů, všechny ve světové premiéře, některé s datem dokončení těsně před festivalem – skvělé! Skladby Cesta s violou Petera Grahama, Stínování Tomáše Pálky a Michaely Plachké, klarinetový Kvartet č. 3 Pavla Zemka-Nováka, Šeptet Ondřeje Štochla a Věřím Marka Kopelenta tvořily kompaktní celovečerní celek, neboli žádné „ber kde ber“ do stanovené stopáže, všechny spojovalo meditativní zaměření, v Kopelentově kompozici na texty politických vězňů z časů komunismu transformované do patosu, jehož uvěřitelnost byla hlavně dílem sopranistky Ireny Troupové, která se svým pojetím bytostně za skladbu postavila.
Další jedinečností, vyplývající přímo z dlouhodobě stvrzované identity festivalu, bylo uvedení Pendereckého Hornového koncertu Zimní cesta – v premiéře – jehož sólový part nastudovala vítězka loňské pražskojarní soutěže Kateřina Javůrková se Symfonickým orchestrem Polského rozhlasu Katovice pod vedením Alexandera Liebreicha.
Úvaha číslo dvě (RČH 2014)
Vzhledem k tomu, že rok 2014 je, už tradičně jako rok se čtyřkou na konci, Rokem české hudby, lze převahu české soudobé hudby vnímat jako pozitivum a nikoliv jako neochotu držet krok se soudobohudebním děním na mezinárodní scéně a nabízet tuzemskému publiku projekty, na které jiní pořadatelé nemají prostředky. Ostatně Pendereckého novinku v podání hostujícího zahraničního orchestru lze za takový projekt považovat, a do této kategorie spadá i vystoupení The Hilliard Ensemble s bachovsko-pärtovským programem. Bohužel ani jeden z těchto dvou koncertů neoslnil interpretační úrovní. Sólistka v Pendereckém byla výborná, ale v Šostakovičově Šesté symfonii před ní i v Janáčkově Sinfoniettě po ní působil orchestr trochu roztržitým dojmem. A „Hilliardy“ lze sice ctít za to, že si v rámci svého posledního (jak říkají) turné ve čtyřicetileté, veleúspěšné existenci souboru vybrali pro Prahu repertoár náročný ve staré části (Bachova Moteta BVW 226, 227, 229 a 159 a 225) střídáním polyfonního a homofonního přednesu a v nové (od Arvo Pärta Summa, V domě farizeově, Dva slovanské žalmy a Most Holy Mother of God) harmonickou průzračností, ale jejich vystoupení bylo poznamenáno únavou – těžko říci, zda aktuální vlivem cestování, nebo z opotřebovanosti, vzhledem k rozhodnutí letos skončit bych se přikláněla k tomu druhému. V rozšířeném obsazení – o dvě sopranistky, kontratenoristu a basistu – jsem postrádala zvukovou homogenitu, na kterou jsme z jejich nahrávek i minulých koncertů byli zvyklí.
Úvaha číslo tři (soudobost)
Nejvíc znělo hudby, u níž si můžeme klást otázku, zda ještě vůbec je „současná“, a meditovat o tom, co vlastně je soudobá hudba a v čem spočívá její „soudobost“. Jaksi automaticky se se soudobou hudbou stále ještě veze odkaz Dmitrije Šostakoviče, nebo Oliviera Messiaena, z českých skladatelů pak Jana Nováka, Vladimíra Sommera, Luboše Fišera, Otmara Máchy (skladby všech těchto autorů byly v programech letošního PJ). Z praxe víme, že nová tvorba se uvádí na koncertech, dokud její autor žije, avšak když se jeho životní dráha uzavře, často zmizí z koncertních síní i jeho dílo. Nestane-li se tak, což je případ odkazu všech výše uvedených skladatelů, dostává se taková hudba už pomalu do kategorie klasiky, byť je to „klasika 20. století“.
Úvaha číslo čtyři (iniciativa interpretů)
Shledáváme-li „soudobost“ soudobé hudby v jejím uvádění za života jejího tvůrce, který může do skladby kdykoliv ještě zasáhnout nebo ovlivňovat provozování svých děl vlastními preferencemi, pak přechod mezi hudbou „klasiků“ 20. století a hudbou novou tvoří opakovaně uváděné skladby žijících autorů.
A to je pravděpodobně nejpodstatnější zjištění stran soudobé hudby na Pražském jaru: že se do programů koncertů nedostává ani tak zásluhou festivalu, nýbrž spíše samotných interpretů. Bennewitzovo kvarteto nabídlo Songs of Immigrants od Slavomíra Hořínky, které v premiéře uvedlo letos v lednu v Berlíně, Wihanovo kvarteto se sopranistkou Marií Fajtovou Sličnou rusovlásku na Apollinairovu báseň od Jana Klusáka (skladbu uvedlo v život Pražské jaro před 13 lety), Duo Ardašev zařadilo skladbu s názvem Drásnění, kterou pro ně napsal Vít Zouhar před deseti lety, Baborák Ensemble dodal Křinickou suitu pro lesní roh a smyčcové kvarteto od Miloše Boka, s nímž dlouhodobě spolupracuje. Stojí-li interpreti o provozování nové hudby, pak o její poslouchání budou stát i posluchači, a chtíce nechtíce s ní budou muset ve svých dramaturgických plánech počítat i takové festivaly jako Pražské jaro.
Co se nevešlo do úvah
Zvláštním případem toho, co jsem uvedla v úvaze číslo tři, byla nabídka souboru Kremerata Baltica. Soubor Gidona Kremera hraje hudbu starou i novou, ale jeho programy mají těžiště v čase přítomnosti. Neboli kontext tvoří soudobá hudba a klasika do něho vstupuje. Na festivalovém koncertě tedy do kontextu tvořeného díly Luboše Fišera, Artürse Maskatse, Valentina Silvestrova a Leonarda Bernsteina vstoupila hudba Georgese Bizeta, a to aktualizovaná úpravou Rodiona Ščedrina. Kremerata Baltica s oblibou stylizuje své programy v duchu jakéhosi novodobého šramlu, a možná právě tím mohl její koncert a pak ještě koncert mužského vokálního kvarteta Qvox (byť nakonec ne příliš šťastně koncipovaný), nabídnout vstupní bránu do soudobé hudby i konzervativnímu festivalovému publiku.
