Pražské premiéry 2007, „přehlídka vybrané soudobé hudby 2001?-?2006“, proběhla v prostorách Rudolfina od 24. března do 1. dubna. Z šestnácti koncertů bylo devět orchestrálních s účastí SOČRu, Filharmonie Brno, Plzeňské filharmonie, Filharmonie Hradec Králové, Severočeské filharmonie Teplice, Pražské komorní filharmonie, Pražského komorního orchestru a pořadatelské České filharmonie, o jeden večer se dělilo Collegium českých filharmoniků s Nederlands Blazers Ensemblem. Na programu většiny koncertů se prolínala hudba českých a severských autorů. Zhruba se dá říci, že česká hudba obstála vedle severské a severská vedle české – potud, že na většině koncertů zněly produkty zaštítěné dobře zvládnutým skladatelským řemeslem.
Zájem publika byl proměnlivý, někdy byla Dvořákova síň poloprázdná, jindy – popravdě jedenkrát, a sice na koncertě domovské České filharmonie – zcela zaplněna, odpolední komorní koncerty, kde se už předem počítalo s menším počtem příchozích, měly návštěvnost opticky dobrou.
Přehlídka udělala bezpochyby radost všem českým autorům, jejichž díla na ní v pražské premiéře zazněla. Rovněž i severským autorům, z nichž se jich i dost dostavilo osobně, zástupcům a hostům zastupitelských úřadů severských zemí, které byly České filharmonii nejdůležitějšími partnery, a tuzemským příznivcům skandinávské kultury. Radost mohl mít jistě i Václav Riedlbauch, který přehlídku v roce 2004 uvedl v život. Jako skladatel může mít v čele ČF dobrý pocit, že dělá službu českým kolegům, jimž se před osmnácti lety příležitost poslechnout si na koncertě vlastní orchestrální skladbu dramaticky zredukovala, a zavedením mezinárodního rozměru přehlídky (od loňska) i tuzemskému publiku, jemuž zprostředkovává poznání nových skladeb i různosměrných souvislostí.
Byla jsem zvědavá na melodramatickou frašku Kryštofa Mařatky Čtyřnohá vrána (zvukově přehlcenou Sukovu síň jsem po dvaceti minutách opustila), na to, s čím se představí Ondřej Adámek a Luboš Mrkvička, na Nuorvalovy Finy , na skladby severských autorů, o jejichž hudbu stojím – Kaiji Saariaho, Jukky Tiensuu, Poula Ruderse, Anderse Hillborga. Takto lze zhusta „nádavkem“ přijít i k dalším zajímavým hudebním zážitkům. Resumé – Adámkovu a Mrkvičkovu hudbu si příště opět půjdu poslechnout. Po hudbě jmenovaných skandinávských autorů, kdybych ji měla poznat z PP 2007, bych se už příště nepídila – naštěstí ji znám šířeji a pídit se budu. Příjemné překvapení se dostavilo v podobě sborové Neviditelné mantry od Jespera Nordina (Pražští pěvci, 25. 3. v Dvořákově síni) nebo Komorního koncertu od Andrese Koppela (Resonance, 30. 3. v Galerii Rudolfinum). Audiovizuální, stylově crossoverový „scénický projekt“ Juhani Nuorvaly Finnen (Nederlands Blazers Ensemble, 28. 3. v Dvořákově síni) byl uveden v absurdním kontextu na koncertě, jehož první a druhá polovina programu se spolu zcela míjely. Podobně podivným hybridem byl i dopolední koncert 25. 3. v Dvořákově síni (Pražští pěvci a Roxy Ensemble). Přitom podoba koncertu jako společensko-kulturní události je směrem k publiku podle mého názoru velmi důležitá – pokud se zohlední akustické vlastnosti a osobitá atmosféra prostoru, v němž hudba zní, vztahy, které mezi sebou skladby na koncertě naváží, doba konání koncertu. V tomto ohledu se docela podařil odpolední koncert ve Dvoraně (29. 3.) s hudbou Ivo Bláhy, Jitky Koželuhové, Jany Vörösové a Milana Báchorka, i když měla-li by dramaturgie přihlédnout k tamnímu dlouhému dozvuku, musela by skladba programu vypadat bezpochyby jinak a nakonec asi i přitažlivěji (jako loni).
Pokud jde o osvětu, osmidenní maraton se mi jevil pro hudbymilovného posluchače – nikoliv tedy pro odborníka, který sleduje koncert po koncertu s nějakým jasným profesním cílem – úmorný a mám své pochybnosti, jestli by přehlídka taková měla být. Těch, kdo chodili na všechny koncerty, bylo pomálu. Skladatel, který chtěl slyšet svou skladbu, přišel na příslušný koncert (někdy už i na odpolední, byla-li jeho skladba na programu až večer), případně na dva nebo tři další, kde se dávalo něco od jeho kolegy, ale na všechny ne. V publiku byli zastoupeni pedagogové a posluchači HAMU, ostatně fakulta byla spolupořadatelkou koncertu, pro který Filharmonie Hradec Králové nastudovala celovečerní program ze skladeb studentů kompozice. Osobně jsem absolvovala asi dvě třetiny z celé nabídky. Možná nikdo ani nečekal, že by se mohli najít tací, kteří by přehlídku uchodili celou, a napadlo-li mě, že by bylo lepší rozložit ji do sezony třeba na jednu abonentní řadu – tak jak to třeba se soudobou hudbou dělá Pražská komorní filharmonie – možná jsem pořadatelský záměr pochopila špatně.
Co mi ovšem připadá hodně důležité – co po takovém, poměrně monstrózním „skladatelském salonu“ bude následovat. Na PP 2007 nastudovalo nové skladby českých a severských autorů osm (respektive devět) tuzemských orchestrů s občasnou spoluúčastí čtyř sborů a na odpoledních koncertech se vystřídala téměř desítka tuzemských komorních souborů a řada sólistů. Kompozic od českých tvůrců bylo přes třicet. Uvede některý z orchestrů některou z těch skladeb v některé své příští sezoně? Zařadí některý ze souborů či sólistů některou z těch skladeb na svůj repertoár? Zúročí někdo ze zúčastněných práci, kterou do nastudování a předvedení skladby či skladeb na přehlídce vložil, tak, jak to činí dva zahraniční soubory, které na PP 2007 vystoupily – pařížský Ensemble Calliopée a Nederlands Blazers Ensemble? Zahraje některý orchestr, soubor či sólista některou z těch skladeb nejen před svým publikem v Brně, Plzni, Teplicích, Hradci Králové, Praze, ale také na svém zahraničním turné? Sledovali přehlídku dramaturgové vydavatelských firem a médií? Nabídne nám veřejnoprávní rozhlas reportážní „echo“ z přehlídky se záběry z příprav orchestrů v různých časech a prostorech, s rozhovory s dirigenty, sólisty a severskými hosty (kde bude třeba Jesper Nordin mluvit o svých uměleckých a duchovních prioritách), anebo jen – jako každoročně – s použitím formulací z programové brožury odmoderovaný, byť ještě že tak!, cyklus z pořízených nahrávek, aby se naplnila partnerská dohoda mezi ČF a Českým rozhlasem? Uvidíme na ČT 2 pěkný dokument o tom, jakými energiemi je sycena artificiální hudba soudobých tvůrců, jaké výzvy představuje pro interprety, jak je neodolatelná pro ty, kdo ji poslouchají? Anebo zůstane jen u pochvalné reflexe, kterou ČF nabídne ve svém firemním bulletinu?
Směrem k publiku jsou Pražské premiéry mimořádnou příležitostí jen potud, že nabízejí hudbu hranou živě. K informacím se dnes lze dostat i jinými kanály a přehlídka, třebaže svou jarmareční strukturou (stánek=koncert) i dramaturgickou otevřeností dobře ladí s filozofií trhu, zdaleka nedává posluchači tak svobodnou možnost volby jako poslech CD nebo DVD, kde lze v případě pocítěné nudy nebo nepohody skočit na další track, nebo média, které lze vypnout nebo přepnout na jiný kanál. Živé „zboží“, na jehož obhlídku si musíte vyčlenit čas ze svého pracovního dne, pěkně se obléknout a nějak se na místo konání dopravit, je málo atraktivní alternativou, když v naději, že poslední skladba na programu bude stát za to, musíte vyposlechnout x předchozích, bez nichž byste se obešli, den co den, někdy dvakrát denně, osm dní po sobě. Za těchto okolností se jako vstřícnější vůči posluchačům osvědčují spíše festivaly s nějak vyhraněnější „tváří“ a Pražské premiéry jsou v tomto ohledu příležitostí ještě ne zcela využitou.
