Na samém sklonku března, v úterý 31. 3. se v Experimentálním prostoru NoD uskutečnil předposlední koncert oblíbeného cyklu Krása dneška v této sezóně, který pořádá PKF – Prague Philharmonia. Krása dneška spojuje hudební zážitek s odborným komentářem experta na dané téma.
Návštěvníci tohoto cyklu moderní a soudobé hudby měli tentokrát možnost vyslechnout si ukázky písňové tvorby sovětského židovského skladatele a dirigenta Isaaka Osipoviče Dunajevského. Jak je již tradicí, koncertem posluchače provedl hudební skladatel, dramaturg a současný umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Petr Kofroň. Hostem koncertu se stal Tomáš Hála, kinematograf zabývající se východním blokem a zároveň kurátor sbírky Východoevropských kinematografií Národního filmového archivu.
Když se řekne Dunajevskij, mladší generace už si často nic nevybaví, zatímco střední až starší generace si většinou ihned představí skladatele sovětských masových písní třicátých a čtyřicátých let minulého století. Isaak Osipovič Dunajevskij je autorem mnoha lidových písní, oslavujících ruskou vlast a sociálně-národní uvědomění. Jeho písně se zpívaly na celém světě, děti se je učily ve školách a jeho Píseň o vlasti byla dokonce navržena jako možná budoucí ruská státní hymna. Proč? Dunajevskij byl skladatelem ovlivněným západoevropskou hudbou, především jazzem. Tyto avantgardní a značně progresivní prvky začaly právě skrze Dunajevského proudit i do hudebních děl Sovětského svazu. Dokázal spojit jazzové prvky s tradicí ruské lidové písně. Vytvořil tím syntézu, která představovala velice živé klasicko-populární umění. Jeho hudba se stala lidovou a oblíbenou i mezi nižšími společenskými vrstvami a byla tak zpěvná a podněcující, že jí podlehly mnohé generace. Jak podotkl jeden z návštěvníků koncertu, napsal písně, které většina z nás zpívala.
Pro popularitu svých skladeb obdržel Dunajevskij obě Stalinovy ceny a stal se držitelem i dalších významných sovětských ocenění, jako je Řád Rudého praporu (1936), Řád za zásluhy (1942), Řád rudé hvězdy (1945) a Národní umělec SSSR (1950). Ke konci svého života ale i přes obrovskou hratelnost a oblibu svých děl Dunajevskij zažil antisemitismus pozdního stalinismu a možná to byla i jedna z příčin zhoršení jeho zdravotního stavu, které vedlo až k jeho předčasné smrti v roce 1955.
Jeho skladby se často sice označují za projev socialistického realismu a jsou až snad téměř nutným výplodem své doby, nicméně některé z nich zůstávají světoznámé a hrají se dodnes.
Na koncertě byly posluchačům představeny ariety, kuplety a duety pro soprán (Lucie Hájková) a tenor (Roman Gasymov) s doprovodem klavíru (Šárka Knížetová) z autorových operet Ženiši, Nože, Volný vítr a Polární vášně. Jedná se o méně známé písně, přestože jejich umělecká kvalita je nejméně na stejné úrovni jako jeho ostatní skladby. Vyslechli jsme např. arietu vdovy z operety Ženiši či píseň Ludmily z operety Nože.
Písňový žánr Dunajevského tvoří svůj svébytný styl, v němž se zračí typická „hluboká ruská duše“. Dunajevskij napsal dohromady tisíce těchto podobných písní, které těží z přirozeného sovětského prostředí. Slyšíme v nich ale i vliv Chopina a v některých částech snad i snovou vášeň Mendelssohna. Jiné jsou ale na druhou stranu energické, rázné a velice živé. Tyto typické znaky ruské tvorby a myšlení se odrazily i ve filmech, jež Dunajevskij společně s režisérem Grigorim Aleksandrovem natočil. Pro Stalina byl film dokonce nejdůležitějším druhem umění.
Byl to hlavní prostředek masové komunikace, lehce zneužitelný a hodně lákavý. K tomuto tématu promluvil Tomáš Hála. Na ukázkách předvedl hudební ideu pracujícího lidu filmových písní Dunajevského, které byly ve své době s nadšením přijaty. Snad téměř žádný občan SSSR se tehdy nepozastavoval nad ideologickým podtextem písní a potažmo celých filmů.
Po „přednášce z filmové vědy“ nás Kofroň vyzval, abychom se v případě potřeby „nebáli plakat“ a i dalšími způsoby podnítil náš vzrůstající zájem o tuto velkou hudební osobnost Sovětského svazu.
