V sobotu 11. února hostovala Filharmonie Brno v prostorách Muthu – koncertního sálu Wiener Sängerknaben. Večer pořádala Dice – organizace podporující španělskou kulturu a zařadila na něj hudbu svých patrně nejznámějších autorů Manuela de Fally (1876-1946) a Antonia Josého (1902-1936). Oba skladatele spojuje nešťastný osud v době občanské války ve Španělsku. José byl hned na jejím počátku Frankovými falangisty bez soudu popraven, de Falla emigroval po vítězství generála Franka v roce 1939 do Argentiny, odkud se až do své smrti nevrátil. Všechny skladby večera ale vznikly a byly uvedeny ještě před tragickými událostmi občanské války. Tentýž program zazněl i na abonentních koncertech orchestru v Janáčkově divadle v Brně o dva dny dříve.
Spolupráce s mezinárodními umělci a zejména propojení různých žánrů je vždy obohacením tradiční koncertní praxe, jak pro muzikanty, tak pro publikum. V tomto případě přizvala brněnská filharmonie ke spolupráci umělce flamenca – zpěvačku Rocio Bazán, tanečníky Anu Morales a Davida Péreze, kytaristy Manuela de la Luz a Manuela Herreru a perkusionistu Agustína Diasseru. Vidět a slyšet naživo flamenco je vždy vzrušující zážitek, zvlášť pokud je sestava účinkujících tak vynikající.
Koncert zahájila zpěvačka sólo za doprovodu bicích. Ze syrovosti a emocionality jejího zpěvu až běhal mráz po zádech. A tak to má být. Na tento krátký úvod navázala Suita z opery Mezkař Antonia Josého. Děj díla je příběhem zamilované dvojice šlechtice a dívky – jednoho z vedlejších příběhů Cervantova Dona Quijota. Všechny skladby večera vycházely z tradiční španělské hudby, ovlivněné tehdy kralujícím impresionismem, byly plné citu, rafinovaných rytmů a krásných orchestrálních barev. Následující Noci ve španělských zahradách – symfonické dojmy pro sólový klavír a orchestr Manuela de Fally vznikly v Paříži. Nezapřou španělský původ, inspirovaný kompozicemi kolegů a přátel Debussyho, Ravela, Dukase. Klavír, i když na scéně v pozici sólisty, je v této skladbě i přes nespornou technickou náročnost a brilanci „pouze“ jedním z orchestrálních partů a je součástí celkového symfonického zvuku. Sólo nástroj bohužel díky ne příliš šťastně zvolenému sólistovi Alejandro Picó-Leonisovi vyzněl poněkud fádně, nezajímavě a často se v orchestrální mase zvuku ztrácel.
Po přestávce uvedli filharmonici Čarodějnou lásku – balet o jednom dějství Manuela de Fally, který vznikl na objednávku flamenco tanečnice a zpěvačky Pastory Imperio. Skladba byla od roku 1915 mnohokrát přepracovávána a teprve premiéra v Paříži roku 1925 ji zařadila na světová pódia. De Falla v ní geniálně spojil nejen tanec, zpěv a hudbu, ale především dva odlišné světy živelné a v projevu mnohdy až nekontrolovatelné, často improvizované flamenco se světem přesně zapsané a hudebně vyškoleně interpretované klasické hudby. Skladatel společně s básníkem a spisovatelem Federicem G. Lorcou přispěli ke znovuzrození flamenca a zájmu o něj. Hrůzostrašný příběh vdovy, kterou i po smrti ovládá duch jejího už za života nevěrného manžela je přesně v duchu rozervaných emocí kultury flamenca. Slyšet a vidět Čarodějnou lásku s tancem a autentickým zpěvem není na koncertních pódiích běžné a rozhodně to stojí za to. O to více bylo toto provedení záslužnější. Škoda že nasazení španělských flamenco umělců „nenakazilo“ relativně laxního dirigenta Jörga Birhanceho, který z orchestru vytáhl sice pěkný, nicméně průměrný výkon. Filharmonici by si na podobně zajímavé akce zasloužili lepší a inspirativnější vedení.
Andalusie je nejen krásným koutem Španělska, ale především oblastí, ve které se střetávaly a v průběhu staletí mísily kultury arabská, sefardských Židů, romská a křesťanská. Proto je tato hudba tak zajímavá, inspirativní a stále ryzí. Je v ní čistý cit, vášeň, láska a utrpení, tanec a smrt; protipóly na kterých stojí naše existence a celý svět.
