Ve středu 27. září 2017 proběhl v Arcibiskupském paláci v Olomouci v pořadí druhý koncert 24. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby Olomouc. Na programu večera byla duchovní i světská díla Antonia Vivaldiho v provedení španělského barokního souboru Vespres d‘ Arnadí pod vedením uměleckého vedoucího a cembalisty Daniho Espasy. O zpěv se postarala taktéž španělská mezzosopranistka Marta Infante.
Přestože Vivaldiho tvorba obecně tvoří podstatnou část repertoáru komorních (nejen) historicky poučených orchestrů, většina z těchto skladeb představuje pouze kompozice světské. Mezi těmito světskými díly pak převažují především houslové, flétnové a jiné koncerty, které můžeme na hudebních pódiích zaslechnout nejčastěji a částečně také opery, holdovací serenáty případně alespoň árie z větších hudebně-dramatických děl. Duchovní tvorba skladatele tak skutečně do jisté míry stojí mimo hlavní zájem publika, respektive interpretů. Program koncertu v Arcibiskupském paláci nabídl na jednom místě oba póly autorovy tvorby – jak světský, tak duchovní. Na samém počátku zazněla Sinfonie h moll „al santo Spolkro“, po ní následovalo nejstarší Vivaldiho vokální dílo duchovního charakteru – Stabat Mater. Při obou skladbách bylo z orchestru a částečně i ze zpěvačky cítit mírné napětí. Náročná, extrémně jemná dynamika v úvodní Sinfonii působila jako dvousečná zbraň – nejenže vytvářela půvabnou a delikátně napjatou atmosféru, ale při této téměř hodinářské práci hrozilo, že vyskytne-li se chyba, bude slyšitelná a nepodaří se ji překrýt jinými nástroji. Stabat Mater představovala svojí náročností výzvu pro orchestr i mezzosopranistku. Homofonní údery smyčců v části Eia mater fons amoris vyžadovaly značné sehrání orchestru, neboť i zde by mohlo být každé pochybení slyšet. Orchestr však přestál bez větší úhony veškerá úskalí a intonačně i rytmicky držel pohromadě. Tu a tam se sice objevily drobné nesrovnalosti v nástupech nebo přeznívající struny po ostrém staccatu, jednalo se však o zanedbatelné vady na kráse. Přesto všechno byla z tělesa cítit stále jistá rezervovanost.
Ani mezzosopranistka Marta Infante v následující Stabat Mater ještě naplno nerozvinula svůj bohatý hlasový fond. Ne že by se objevovaly nějaké výraznější nedostatky, ale i u ní byl počáteční projev mírně rozpačitý. Především v koloraturách se objevovaly okamžiky, ve kterých zpěvačce úplně nevystačil dech, konkrétně například v části Pro peccátis suæ gentis na slově moriéndo. Skladbu nicméně zakončilo mohutné a velmi povedené Amen, které svojí rodící se sebejistotou představovalo předzvěst dalšího vývoje koncertu.
Orchestr, nyní již plně rozehraný, přednesl Koncert pro smyčce g moll (RV 156). Na první pohled byla zřejmá změna v samotné interpretaci. Hudebníci spolu nonverbálně komunikovali a u všech zúčastněných byla patrná radost ze hry. V tomto případě ještě více vyniklo precizní zvládnutí dynamických extrémů za stále bezchybné dynamiky, a to i u velmi rychlých běhů. I z hlediska vyváženosti koncertu se jednalo o rozumný dramaturgický tah. Koncert g moll po spíše poklidnější Stabat mater působil svojí energičností velmi svěže a jedná se o jeden z typických Vivaldiho koncertů.
Středobodem večera se však stalo zhudebnění 126. žalmu Nisi Dominus. Skladba je rozdělena do devíti částí, přičemž i zde figuruje jako poslední Amen. Již ze začátku nastoupila zpěvačka energicky a s pevným projevem. Na konci třetí části Surgite postquam sederitis naopak předvedla velmi dlouze držený tón ve velmi mírné dynamice, to vše na konci dozdobeno jemným a vkusným vibratem. Přestože zpěvaččino vibrato obecně již bylo místy mírně na hraně, vzhledem k plné barvě hlasu nepůsobilo nepatřičně a například v árii Gelido in ogni vena z opery Il Farnace, poslední skladbě večera, našlo své právoplatné místo. Skladba působila jako zlatý hřeb večera, neboť se v ní všichni účinkující dotkli extrémních poloh. Zlověstná byla roztřesená hra orchestru smyčcem u kobylky, to vše ve vzrůstající dynamice končící burácivým forte. Árie samotná, podobně jako jí předcházející předehra k opeře La Verita in Cimento, byla spíše dramaturgický dárek publiku, neboť se jedná o jednu ze známějších Vivaldiho árií a nijak s konceptem uváděných duchovních děl nesouvisela.
Koncertu se podařilo skloubit v tomto nepříliš dlouhém programu několik zajímavých aspektů. Nejenže utvrdil posluchače o kvalitách Vivaldiho světské tvorby, potěšil známými skladbami v povedeném provedení, ale seznámil také publikum s autorovými nepříliš uváděnými díly duchovními. Co však nejvíce stálo za pozornost, byl emocemi protkaný projev Marty Infante. Obecně totiž platí, že duchovní díla starších období jsme si navykli provádět sterilně, ve vší čistotě, s maximálním důrazem na oduševnělý až mírně chladný latinský jazyk. V projevu Marty Infante však zvučela španělská živelnost, snoubící se s italskou horkokrevností a upřímnou citovostí. A s takto upřímnou citovostí můžeme opěvovat své milované, lamentovat nad hořkostmi osudu i volat tam dál až někam za hranice lidského bytí.
