Zpěváci David James (kontratenor), Rogers Covey – Crump (tenor), Steven Harrold (tenor) a Gordon Jones (baryton) naplnili zvýšené očekávání publika především v první části koncertu. Podobně jako u nahrávek i zde oslňovali instrumentálním a plastickým zvukem svých hlasů, které se k sobě skvěle pojí (nový tenorista Steven Harrold jako by s kolegy zpíval desítky let), zároveň si ale každý zachovává svou osobitost. Provedení vícehlasých skladeb bylo výrazově vyrovnané, míra práce s hláskami, slovy a podobně byla zvolena „tak akorát“, tempa volili interpreti spíše pomalejší, i když ne tak extrémně jako třeba Anonymous 4. Ve druhé, značně náročnější polovině koncertu se už na zpěvu projevila trochu únava. Desprezovo moteto i mše jsou díla vyžadující naprostou koncentrovanost a zpěvák si při nich nemá kde odpočinout, možná by tedy poskládání programu jinak než chronologicky bylo lepší. Nicméně „Hilliardi“ naživo byli posluchačsky i divácky velkým zážitkem, zpěváci totiž udržují s publikem kontakt, na pódiu se chovají nesterilně, sálají energií a pohodovostí. Svůj výkon navýšili dokonale provedeným přídavkem z díla A Hilliard Songbook soudobého autora Pierse Hellawella na text malíře Nicholase Hilliarda ze 16. století, po němž je soubor pojmenován. Škoda, že „Hilliardi“ nezpívali v Praze víc soudobé hudby.
