Oslava sto pětadvacátého výročí narození Bohuslava Martinů proběhla v pražském Rudolfinu v režii Lukáše Vasilka a jeho Pražského filharmonického sboru. Na den přesně, 8. prosince, uvedl čtvero kantát na náměty milostného, lidového a duchovního folkloru, nikoli však ustálenou čtveřici kantát z Vysočiny (Otvírání studánek, Legenda z dýmu bramborové nati, Romance z pampelišek, Mikeš z hor).
Předpokládám, že dramaturgie koncertu byla výsledkem povětšinou neomylného citu Lukáše Vasilka, a tak i skvělý nápad na zjednodušení instrumentálního doprovodu Legendy o svaté Dorotě přikládám jemu. Legenda patří do známého Martinů baletu Špalíček ze 30. let, kde se poprvé výrazně projevilo, jak originálně může a v dalších letech bude skladatel pracovat s folklorem. V programu ke koncertu se uvádí, že úprava doprovodu (autor Ivo Bláha) vznikla na popud PFS a jejím cílem bylo zpřístupnit skladbu publiku i většímu okruhu interpretů včetně neprofesionálních sborů. Kéž by tomu tak bylo! Obě verze Legendy (nová úprava v obsazení dva klavíry, nebo čtyřruční klavír a bicí) jsou velice efektní a vedle známějších kantát ukazují další způsob uchopení folkloru. Dramatický příběh setnutí panny Doroty, častý námět jarmarečních her minulých století, Martinů pojal jako divadlo na divadle, PFS jej pojal jako divadlo na koncertním pódiu, ovšem nemusel u toho hnout ani brvou. Veškeré drama se odehrávalo díky tomu, že se Vasilek nebál obnažit hudbu na její nejčistší podobu a nechal ji vyniknout. Strojově rovné tóny, setinně přesná rytmizace a absence frázování. Klády vzrostlých smrků, které se plaví po řece divokými peřejemi. Jedna věc je, že přesně toto pojetí Legenda o svaté Dorotě vyžaduje. Na druhou stranu si takový přístup – nechat ožít „sterilní“ hudební materiál bez interpretačního přikrášlení – může dovolit jen těleso nejvyšších kvalit u hudby, která to snese. V tomhle případě se setkalo obojí a výsledek byl extaticky silný.
Naopak širokou výrazovou škálu předvedl sbor v Hoře tří světel, od pastorálně jemného a prostého k dramatickému až agresivnímu. Právě tady se projevil další znak toho, že PFS je po právu sebevědomé těleso. Stejně jako v dalších dvou kantátách večera se totiž ukázalo, jak skvěle pracuje Vasilek s pauzami jako s významovým prvkem, tvůrcem napětí a „výkladní skříní“ pro kondici, v níž právě PFS je. Snad jediný nedostatek večera vyplul na povrch na začátku Romance z pampelišek, kdy mě přílišná ostrost a intonační nepřesnost sopránů vrátila z technických výšin na čas na zem. Tíhu milostného zklamání pak ale sbor spolu s výbornou Pavlou Vykopalovou odvyprávěl s něhou ve slově i v tónu. Třeba zmínit i další interprety večera – klavíristu Karla Košárka, barytonistu Jiřího Brücklera, Sedláčkovo kvarteto a tenoristu Martina Slavíka. Souznění všech angažovaných bylo výjimečné. Večer zakončil rázný Mikeš z hor, interpretačně naprostý protipól Legendy o svaté Dorotě. Plastické, volné a šťavnaté frázování odvislé od každého jednoho verše, od jednotlivé melodické linky. „Můžou dneska kantáty Martinů překvapit?“ ptala jsem se sama sebe před začátkem koncertu. Můžou, pokud je někdo „jednoduše“ skvěle zazpívá a zahraje, pak můžou.
