Dvacátý osmý ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby uzavřel v neděli 28. dubna v Besedním domě koncert tělesa Czech Ensemble Baroque pod taktovkou dirigenta a uměleckého vedoucího orchestru Romana Válka. Jako sólisté se představili sopranistka Pavla Radostová, altistka Monika Jägerová, tenorista Jakub Kubín, basista Jiří Miroslav Procházka, hobojista Marek Niewiedzial a hráčka na traverso Lucie Dušková. Zazněla díla Lobet den Herrn, alle Heiden a Velikonoční oratorium skladatele Johanna Sebastiana Bacha.
Koncert zahájilo moteto Lobet den Herrn, alle Heiden vydané poprvé až roku 1821, tedy celých 71 let po smrti Johanna Sebastiana Bacha. V době skladatelova života představovala moteta spíše zastaralou formu, které se Bachovi současníci věnovali pouze minimálně, přesto se právě jeho moteta stala v Lipsku pevnou součástí repertoáru až do 19. století, kdy romantičtí skladatelé vynesli Bachova díla opět mezi posluchače. Datum vzniku Lobet den Herrn, alle Heiden je však dodnes neznámé a někteří badatelé v průběhu let zpochybňovali i Bachovo autorství, přesto je dílo zařazeno i ve druhé kompletní edici Bachova díla. Skladba samotná je zkomponována pro smíšený sbor a basso continuo a obsahuje řadu virtuózně pojatých pěveckých linek. Sbor pod vedením Terezy Válkové byl na náročné vokální finesy připravený a ne bezdůvodně jej lze chápat jako rovnocenného partnera orchestru. Sboru lze přičíst k dobru také důkladné sledování proměnlivosti hudebního sdělení, které přechází od hustých imitací až k pokojnějším homofonnějším částem – zpěváci přistupovali k oběma kompozičním prvkům uměřeně a s ohledem na celkové vyznění.
Druhou skladbou večera bylo Velikonoční oratorium vzniknuvší přepracováním gratulační kantáty Entfliehet, verschwindet, entweichet, ihr Sorgen z února roku 1725. Dílo je zkomponováno v duchu italského oratoria 18. století, neobsahuje postavu evangelisty ani chorální melodie. Interpretaci orchestru Czech Ensemble Baroque nelze upřít dravost a svěžest, v některých chvílích by však neuškodilo, kdyby dirigent Roman Válek chápal allegro jako allegro a nikoliv jako presto. Úvodní Sinfonii zahájil totiž orchestr, jako by mu za patami hořelo a odskákala to pak především dechová sekce, která měla problémy rytmické i intonační. V plném nasazení orchestru se navíc vytrácely jemné nuance jednotlivých nástrojů a místy působil zvuk dýchavičně a klopýtavě. Mírné zpomalení by skladbě určitě prospělo a není třeba se obávat, že by zmizel velkolepý nebo radostný étos. Druhá instrumentální část Adagio byla mnohem přesvědčivější a orchestru se podařilo výtečně artikulovat náhlý stesk a melancholii hudby.
Kromě tutti části se ve skladbě objevují také instrumentální sólistické výstupy, v interpretaci Czech Ensemble Baroque se sólového hoboje ujal Marek Niewiedzial a na flauto traverso hrála Lucie Dušková. Flétnistce není v podstatě co vytýkat – v sopránové árii, kde doprovázela zpěvačku Pavlu Radostovou, předvedla nejen výtečnou techniku, ale především cit pro vedení melodie a její spojení se zpěvním hlasem. Hobojista Marek Niewiedzial se svým partem tu a tam zápasil, především rychlé a interpretačně náročné běhy se občas nepodařilo intonačně zcela doladit, na mnoha jiných místech však působil výkon přesvědčivě a s lehkostí. Je také otázkou, kolik času měl instrumentalista na přípravu, neboť program uváděl jako hobojistku Luisu Haugk.
Zpěváci-sólisté tvořili pevnou páteř koncertu. Sopranistka Pavla Radostová v roli Marie Jakubovy se prezentovala jasným, intonačně přesným a dynamicky klenutým přednesem s jemným zdobením, které aplikovala tam, kde se objevovalo závažnější hudební pnutí, stejnou pochvalu si zaslouží také Monika Jägerová, jejíž temnější a kulatější hlasový projev – taktéž technicky na vysoké úrovni – výtečně doplňoval hlasy zbývajících zpěváků. Výrazově nejbohatší byl bezpochyby přednes tenoristy Jakuba Kubína, který změnou barvy hlasu takřka pedanticky zdůrazňoval emoční proměny hudby. Basista Jiří Miroslav Procházka místy intonačně trochu vrávoral a v úvodním duetu trochu nešťastně překrýval Kubína, jinak však jeho výkon působil stabilně.
Zvláštností, která možná ovlivnila vyznění koncertu více, než by se na první pohled zdálo, bylo zasazení večera do Besedního domu, který z duchovních skladeb trochu setřel ono rozjímavé prostředí chrámů. Ať již byly důvody jakékoliv (nabízí se primárně akustické), jednalo se o rozhodnutí, které možná trochu podkopalo snahy samotného festivalu. Více než závěr Velikonočního festivalu duchovní hudby tak večer připomínal spíše standardní abonentní koncert. Možná to však ostatní posluchači vnímali jinak.
Ačkoliv je chvályhodné, že Czech Ensemble Baroque vůbec poprvé v Brně představil bachovský velikonoční program v historicky poučené interpretaci, výsledek působil mírně rozpačitě. Kvalitní výkony sólistů se bily s ne zcela stoprocentním nastudováním orchestru a některým částem by bezpochyby neuškodilo alespoň o ždibec mírnější tempo. Nastudování se zdálo spíchnuté horkou jehlou a jednotlivé sekce orchestru nebyly organicky propojeny. Večer nabídl bezpochyby i mnoho dobrého, je však škoda, že výsledek v interpretaci tak kvalitního tělesa zůstal na půli cesty.
