Každá doba má svoje pěvecké idoly, na které jejich příznivci přísahají, že nic lepšího po nich už nebylo. Kdysi to byli například Enrico Caruso, Beniamino Gigli, Aureliano Pertile, Carlo Bergonzi, Luciano Pavarotti, dnes třeba Jonas Kaufmann nebo Juan Diego Flórez . Posledně jmenovaný přiletěl po třech letech 6. 12. do Prahy, tentokrát však s komorním recitálem s klavírem. Dvořákovou síní Rudolfina zněla hudba Bononciniho, Ciampiho, Piccinniho, Rossiniho, Meyerbeera, Gounoda, Lala, Offenbacha ad. Jeho lehce rozeznatelný hlas by se mohl zařadit někam mezi lyrický tenor, spinto tenor, leegiero tenor, tenore di grazia. Jestli je stejně mimořádný jako kdysi třeba Pertile, nechám na rozhodnutí každého čtenáře, každopádně má dnes výsostné postavení, jež v Praze potvrdil. Vrcholem programu byla pro mě scéna a kavatina Popoli dell’Egitto z Meyerbeerovy opery Il crociato in Egitto , jež jsem tak sugestivně zazpívat ještě neslyšel. Některá čísla byla méně přesvědčivá (Bononcini: Per la gloria d‘adorarvi z Griseldy ), jiná skvělá (Rossiniho písně, Lalo: árie z opery Mylia , Offenbach: Au mont Ida z Krásné Heleny , Donizetti: Allegro io son z opery Rita ). Okouzlující byl ve španělských popěvcích José Padilly či Josepha Lacalla. Dokonce se mi v tomto repertoáru líbil více nežli Domingo a Carreras. Příjemnou tečkou byly v přídavcích šlágry z Verdiho Rigoletta a Rossiniho Lazebníka sevillského . Klavírista Vincenzo Scalera je jistě navýsost zkušený rutinér, ale jeho kapelnická hra s přílišnou pedalizací mi dost vadila. Rudolfinum už bylo svědkem podstatně lepších „doprovodů“. Nicméně díky Flórezovi to byl večer extrémní oslavy bel canta.
