Filharmonie Hradec Králové začleňuje do své dramaturgie významnou měrou tzv. crossoverové projekty. Nejinak tomu bylo 6. dubna, kdy v Hradci Králové v sále Filharmonie vystoupila společně se souborem Baroque Jazz Quartet. Na posluchače v zaplněném auditoriu dýchla atmosféra legendárních fúzí Brubeckova kvarteta se symfonickými tělesy v šedesátých letech. Ovšem nutno dodat, že ne všichni si jistou výjimečnost tohoto koncertu uvědomovali. Byl jsem svědkem rozpaků, ba dokonce rozčarování. Snad část publika očekávala nějaké lehčí múzy, nevím.
Každopádně ale vím, jsem si tím jist, že večer ve Filharmonii se vydařil. Absolutorium si zaslouží všichni aktéři, ale jsem nucen přece jenom vyzdvihnout výkon královéhradeckých filharmoniků pod taktovkou hostujícího česko-kanadského dirigenta Mishy Roháče. Pro symfonické těleso nejsou zrovna obvyklé bigbandové sazby, byť z hájemství těch modernějších, nesvázaných swingovými modely (Oliver Nelson, Duke Ellington, Stan Kenton apod.), ale vedle sekcí dechových nástrojů (především žesťů, jež jsou chloubou FHK již stabilně) excelovaly taktéž smyčce. Ty totiž doprovázely všechny fúze, dechy se přidaly až v poslední, zato stěžejní položce večera.
Baroque Jazz Quartet tvoří zkušení, znamenití muzikanti: flétnista a altsaxofonista Jaroslav Šolc, kontrabasista František Uhlíř, bubeník Milan Vitoch a pianista Eduard Spáčil. Koncert tato čtveřice zahájila sama, a to třemi vybranými částmi ze Suity, již napsal francouzský jazzový pianista a skladatel Claude Bolling; jde o šarmantní kombinaci komorní klasické hudby a jazzu, v níž hrají hlavní roli flétna a klavír. Poté nastoupily filharmoničtí hráči na smyčcové nástroje, aby dokreslily kompozici Imaginations pro BJQ a smyčce Jaroslava Uhlíře. Šolc zde hraje na altku, velmi melodicky, měkce, až nadýchaně, nechybí samozřejmě výtečné kontrabasové sólo autora. Místy, díky smyčcům, vyvřou na povrch až filmově dramatické emoce. Následující dvě vybrané části z experimentálních Aproximací pro BJQ a smyčce (Aproximace II/2 a II/3) již tak lahodné nebyly. Dvojka navzdory nabluesovělé náladě působila velmi rozvolněně, navíc zašpiněná zvukem elektrických kláves, smyčce byly v jedné části dokonce zredukovány na vypjatě znějící smyčcové kvarteto, vším prokvétaly virtuózní vyhrávky Uhlířova kontrabasu, jako pojidlo sloužil saxofonový part, vše zahuštěno zvířenými perkusemi. Trojka je ještě více rozrušena elektronickými drsnostmi, skoro noisového charakteru, rozvolňují se značně i smyčce, bicí jsou posíleny, důležitou roli hraje proměnlivá dynamika a výraz. První polovinu koncertu uzavřela Uhlířova kompozice Trialogue pro housle, BJQ a smyčce, v níž se v nesmírně lyrickém sólovém partu představil Antonín Burda, první koncertní mistr FHK. Členové kvarteta se vystřídali v sólových chorusech, včetně flétny, piana a kontrabasu doslova excelovaly bicí, smyčce v hard-bopových pasážích patřičně frázovaly.
Po přestávce druhou polovinu koncertu zahájil Baroque Jazz Quartet osamoceně. Po třech víceméně standardně pojatých Gershwinových kusech Somebody Loves Me, Someone To Watch Over Me (zde Uhlíř hraje smyčcem) a Fascinating Rhythm přichází až neskutečně nádherně uchopená skladba Pata Methenyho Always And Forever, v níž barokizující klavír a tenorová flétna určují jednu z lahodných chutí. Ty se přelévají a nabývají různých dynamických a výrazových odstínů. Finále večera obstarala čtyřvětá kompozice Howarda Brubecka (staršího bratra slavnějšího Davea) Dialogy pro jazzové combo a orchestr. Filharmonie Hradec Králové vyrukovala se svými nejtěžšími zbraněmi, žesti a dřevy. V první větě (Allegro) se bigbandové sazby různé intenzity střídaly s lyričtějšími pasážemi, v nichž kralovaly smyčce a jazzové kvarteto s desmondovskou altkou. V Andante-Ballad dokreslovaly orchestrální zvuk větší měrou flétny, při smyčcových plochách pak hoboj a dřeva, žestě spíše kypěly. Třetí věta (Adagio-Ballad) získala bluesovou náladu díky kvartetu, orchestr zněl lyricky zvukomalebně. Závěrečná věta (Allegro-Blues) zatěžkalo materii až filmovou dramatičností, kvartet hrál hutný hard-bop, na který se nabalovaly postupně flétny, dřeva a posléze žestě. Orchestrální sekce se pak rozpadly do zvukové koláže, což vytvořilo napětí, jež posléze vyústilo ve strhující swingovou jízdu kvarteta se sóly klavíru a altky a vzorně šlapající rytmikou, korunovanou erupcí celého orchestru s proměnlivou sazbou dechů. Vskutku mistrně zahráno a ovace z publika tentokrát převážily. Není úplně obvyklé, aby se kvalita prosadila. Avšak nasazení a ponor všech aktérů na pódiu (včetně dirigenta) bylo opravdové, odzbrojující a hlavně – přesvědčivé!
