Dva koncerty českých orchestrů 31. 5. a 2. 6. na Pražském jaru měly společného jmenovatele ve výrazných osobnostech hostujících sólistů a dirigentů. Nešlo přitom o jména z nejznámějších, takže výsledek nebyl dopředu zaručen. Českou filharmonii dirigoval v pátek Louis Langrée a Symfonický orchestr Českého rozhlasu v neděli Jessica Cottis. V obou případech to byla přesvědčivá volba.
Druhý koncerty byl velmi vydařeným záskokem. Ohlášenou dirigentku mladé generace Alondru de la Parra nahradila noblesní dáma generace střední Jessica Cottis. Převzala celý program beze změny a vtiskla mu jiskru i vysokou profesionalitu. Úvodní Šostakovičova Slavnostní předehra nezapře autorův rukopis a schopnost napsat příležitostnou skladbu, která přesto něčím zaujme. Do šesti minut se tentokrát vešlo hodně muziky. Následoval koncert Alexandra Harutjunjana (i když vhodnější by asi bylo používat český přepis Aruťunjan; Pražské jaro v programu nabídlo svou vlastní napůl anglickou verzi přepisu ruského jména, u kterého jen wikipedie nabízí pět jiných možností), Národního umělce Sovětského svazu s arménským původem. Jde však o skladbu vděčnou, řemeslně velmi dobře zkomponovanou a hráčsky všestranně náročnou. Dává sólistovi všechny možnosti, z nichž španělský sólista Manuel Blanco využil hlavně ty barevné a swingově či jazzově laděné. Provedení nepůsobilo tak virtuózně, ale posluchače si získalo tlumenou barvou a jistou vřelostí. A tento dojem ještě zvýraznil jihoamerický přídavek od Astora Piazzoly.
V případě Petrušky se Symfonický orchestr Českého rozhlasu ukázal ve velmi dobrém světle. Nechal se vést gesty, která mela přesnost, ale i jistou taneční eleganci. Subtilní dirigentka přehledně modelovala různobarevné plochy i různá rytmická pásma. Provedení mělo velmi svěží náladu a nebylo nijak znát, že tato první verze baletu Petruška z roku 1911 je zkomponovaná pro velké, málem straussovské obsazení. Je dobré, že v programu bylo přehledně a stručně vysvětleno, jak se tato méně uváděná verze liší a lze jen potvrdit slova autora průvodního textu Miloše Haaseho: „…znění z roku 1911 upoutá zvukomalebnou paletou, která oproti verzi z roku 1947 zahrnuje francouzské kornety, bachovskou vysokou trubku, dvě harfy, čtyřručně hranou celestu a množství drobných bicích nástrojů.“ Dirigentka ale neprezentovala Stravinského přehnaně impresionisticky nebo novoromanticky, držela rytmickou pregnantnost a moderní transparentní zvuk.
Páteční koncert České filharmonie byl zcela francouzský. Rozšířil obraz o mladém Berliozovi, připomněl kouzlo Symfonie d moll Césara Francka i nároky populárního Ravelova Klavírního koncertu.
Úvodní předehra k nedokončené mladistvé opeře Les Francs-Juges byla učebnicovou ukázkou mladého skladatele s horkou hlavou, mnoha nápady a velkými emocemi. Pětadvacetiletý Berlioz plný příslibů. Sólistou byl Javier Perianes. Ravelův koncert zahrál brilantně, spolehlivě, v jeho tónu ale chyběl kus krystaličnosti a smyslu pro klasický řád této skladby. Zejména pomalá věta byla „konvenčně romantická“ a neměla typicky ravelovskou průzračnost. Na provedení Ivana Moravce, který tento koncert miloval a střežil si v něm kvalitu tónu, jsme tentokrát mohli jen vzpomínat a doma sáhnout po jeho poslední nahrávce s Jiřím Bělohlávkem. Ostatně, koncert se konal v den druhého výročí dirigentova úmrtí.
To nejklasičtější dílo v programu bylo nakonec dramaturgicky nejobjevnější. Franckova Symfonie d moll je skvost, který se hraje málo, dodnes vzpomínám na velmi silné provedení Kurta Masura na Pražském jaru 2003 s Francouzským národním orchestrem. Jinak to bylo Talichovo milované dílo a s Českou filharmonií ji moc dobře nahrál John Barbirolli – ale jak často ho živě slýcháme. S trochou zlomyslnosti lze říci, že nejzajímavější francouzskou symfonii napsal původem Belgičan a varhaník… Javier Perraines naopak zvolil provedení hodně vnitřně dramatické až přerývané. Pomalá věta stála více na hornových sólech a žestích, než na intimitě dřevěných dechových nástrojů, a celé provedení bylo více romanticky rozevláté než pokorně hluboké. Jakoby si tu Franck půjčil něco od Berlioze, což asi nepotřeboval. Ne všechny koncerty v pražské sezóně jsou takhle kvalitní a bylo dobře, že se laťka udržela.