Jedním z nejpůsobivějších oratorií v dějinách evropské hudby zahájil včera festival Dvořákova Praha svůj letošní ročník. Dvořákova Stabat Mater byla avizována především jako příležitost pro „hvězdný kvartet sólistů“ nebo taky „hvězdy Metropolitní opery“, jedna z nich ale před pár dny bohužel ze zdravotních důvodů musela odříct, a tak místo tenoristy Piotra Beczaly, kterého si pražské publikum užilo před několika měsíci jako Prince v Rusalce, zpíval tenorový part Richard Samek. A nutno říct, že se zařadil k tuzemským oporám, díky kterým byl koncert dobrým zážitkem.
Úvodní dvacetiminutová smršť Dvořákova dramatického žalozpěvu byla pro mě zdaleka nejsilnější částí večera. Emmanuel Villaume s orchestrem PKF-Prague Philharmonia a Českým filharmonickým sborem Brno vytvářeli skvělé gradace, přesně dávkované, zvukově mohutné a opojné. Některé části cítil Villaume nepatrně rychleji, ale vůbec tím neztratil tah, drásavost vstupních sekvencí. Svižnější tempa se snažil prosadit i v dalších částech, ale sólisté (snad mimo jistého a charismatického Reného Papea) mu k tomu mnohdy nedávali příliš prostoru a idea totální souhry občas zůstala právě jen v rovině idey.
Výborně vyšly sborové části Tui nati vulnerati i Virgo Virginum (především od zvukově ušlechtilejší pánské poloviny sboru) a v slzavém Fac me vere potěšil Richard Samek kultivovaným lehkým tenorem, srozumitelností textu i muzikantským frázováním (nepovedený nástup na začátku árie mi vadil mnohem míň než zbytečné nájezdy na tóny). Hluboce dramatická, ale zároveň bázlivá vize Božího soudu v Inflammatus et accensus byla prostorem pro Janu Kurucovou, jejíž příjemný a plný alt se nesl Rudolfinem s těžkou naléhavostí. Jen jsem občas měla pocit, že schází dech, dokonalejší legato – s tím by bylo adjektivum „hvězdný“ blíže k pravdě – a naopak přebývá operní patos, který do oratoria prostě nepatří. Sopranistku Kristine Opolais sleduji už dlouho s údivem a moc nerozumím tomu, jakými prostředky si dokázala vybudovat pověst světové sopranistky. Nepřesvědčila mě při posledních přenosech z MET a bohužel ani včera, kdy publiku nenabídla nic víc než nepříjemné vibrato, nehezkou barvu, technicky nezvládnuté výšky, nulový výraz v hlase a ignorantský výraz ve tváři. Na místě mě napadlo minimálně pět českých zpěvaček (Šrejma Kačírková, Kněžíková, Vykopalová, Fajtová, Burešová, a mohla bych pokračovat dál), které by sopránový part zazpívaly nesrovnatelně lépe.
I přes několik překrásných částí, které koncert nabídl, a i přes silný dojem, který ve mně bohužel zanechala Opolais, jsem odcházela z koncertu s myšlenkami na něco jiného, a sice na smysl té hudby, který podle mě zůstal někde daleko v zákulisí. Publikum bylo nadšené a zahájení velkolepé, to ano. Ale nedokázala jsem se zbavit dojmu, že většina účinkujících (především sólistů) dostatečně nevnímá, o čem zpívá, a velkou část publika to ani příliš nezajímá. Možná to byl jenom můj dojem a byla bych ráda, kdyby to bylo naopak, ale musela jsem se sama sebe ptát, jak je možné, že zapáleně řešíme stylovost německé a francouzské barokní hudby, každé slovo v Janáčkových operách, každý úhoz v Beethovenových sonátách, ale ze Stabat Mater se vytratí příběh uplakané matky. Bylo by skvělé, kdybychom všichni (interpreti, posluchači, pořadatelé i my novináři) uměli znovu a znovu hledat smysl každého díla.
