Na prvním koncertě abonentního cyklu D (19. 10. 2023, Smetanova síň Obecního domu) nabídl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK posluchačsky mimořádně atraktivní program: Beethovenův Klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“ a Čajkovského Symfonii č. 5 e moll op. 64. Neméně atraktivní byl i sólista Beethovenova klavírního koncertu, oblíbený americký pianista Garrick Ohlsson. Zato s dirigentem si pořadatel zažil pár horkých chvil. V programové brožuře na letošní sezónu avizoval původně FOK u tohoto koncertu arménského dirigenta Sergeje Smbatyana. Ten však z osobních důvodů musel své pražské vystoupení odříci. Záskok za něho vzala mladá dirigentka Alena Hron. Necelý týden před koncertem ovšem umělkyně onemocněla a manažeři FOKu museli narychlo hledat další náhradu. Taktovky tohoto smůlou pronásledovaného koncertu se nakonec obětavě ujal Petr Altrichter, dirigent renomovaný, zkušený a spolehlivý. Navíc zná dobře orchestr, neboť byl v letech 1990–1991 jeho šéfdirigentem a v letech 2003–2006 jeho hlavním dirigentem, a zná se osobně i s Garrickem Ohlssonem.
„Císařský“ koncert je z pětice Beethovenových klavírních koncertů nejefektnější a pravděpodobně i nejhranější. Garrick Ohlsson při podvečerním „setkání s umělci“ mimo jiné prozradil, že ho hraje od roku 1971 a že ho provedl víc než stokrát. Na jeho výkonu bylo skutečně znát, že má tuto skladbu dokonale zažitou. Podal ji se zjevným nadhledem, naprosto suverénně a stylově čistě. Krajní věty hrál s úžasným švihem a s nakažlivým mladistvým elánem, který si zasloužil obdiv o to větší, když víme, že pianista oslavil letos v dubnu své pětasedmdesáté narozeniny. Ve volné větě jsme mohli ocenit Ohlssonovu krásnou, přirozeně modulovanou kantilénu s jemnými úhozovými nuancemi, které dodávaly Beethovenově hudbě až snovou barevnost. Souhra s orchestrem byla dokonalá – klavírista s dirigentem byli natolik naladění „na stejnou vlnu“, že si rozuměli, aniž by se navzájem museli hlídat. Také v mladistvém elánu si orchestr a dirigent s pianistou v ničem nezadali. A to nejdůležitější a nejsympatičtější – Ohlsson i orchestr hráli Beethovena s viditelným potěšením, jež se lehce přeneslo i na posluchače, kteří ihned po doznění posledních tónů povstali ke standing ovation. Klavírista pak přidal Valčík cis moll op. 64/2 svého erbovního autora Fryderyka Chopina. Tento valčík patří k nejhranějším Chopinovým skladbám. Slyšel jsem ho nesčetněkrát, ale přiznávám, že neznám nikoho, kdo by ho hrál tak nápaditě, jako Garrick Ohlsson.
Své kvality mohli pak orchestr i dirigent naplno předvést v následující Čajkovského Páté symfonii. Petr Altrichter vedl orchestr s ohromnou vervou, ani trochu se nešetřil, v závěru finální věty dokonce podpořil svá gesta několika výskoky. Zvuk orchestru byl krásně sytý, hutný, barvitý – a přitom obdivuhodně tvárný. Čajkovského hudba (mnohdy značně potemnělá) se dmula velkými a hojně gradovanými emocemi, které byly zvláště v první a poslední větě téměř k nevydýchání. Bylo-li však zapotřebí, dokázal Altrichter zvuk orchestru vylehčit a zjemnit, což předvedl v řadě míst, nejvýrazněji pak ve druhé větě a v průzračném, dokonale zřetelném středním dílu třetí věty. Ale dostatečný prostor dopřál dirigent také sólovým nástrojům. Velice hezky a přesvědčivě vyzněl kupř. klarinet na začátku první věty nebo horna na začátku věty druhé. A určitě nesmím zapomenout na tympány. Pan Čech mě svou hrou a svým entuziasmem nadchl už v Beethovenovi a neméně jsem ho ocenil i v Čajkovském, kde ve finální větě přímo exceloval. FOK i Petr Altrichter se v Čajkovského Páté symfonii ukázali v tom nejlepším světle a byli po zásluze odměněni potleskem vstoje.
