Atrium na pražském Žižkově sice moc novinářům nepřeje, leč na koncert Stamicova kvarteta jsem byl nakonec 3. 11. připuštěn. A stálo to za to. Kromě skvěle zahraného Brahmsova Smyčcového kvartetu B dur op. 67 a Dvořákova „Slovanského“ Es dur op. 51 totiž premiérově uvedli Šest vět pro Stamicovo kvarteto od Michala Müllera, jenž zrovna nepatří mezi prominentní české skladatele našich koncertních sálů. Je to jeho v pořadí čtvrté dílo pro smyčcové kvarteto. Od počátku mě zaujala nepatetická, nicméně velmi silná emocionalita, která je však opřena o velmi sofistikovanou tvůrčí poetiku, která pracuje hodně s polystylovostí, sóničností a v neposlední řadě, možná jako pocta jeho otci, známému houslistovi Miloši Müllerovi, s barokními inspiracemi. Je to natolik kompaktní a poslechově zajímavá hudba, že mě napadlo, zda dedikace konkrétnímu souboru není pro další osudy díla přítěží.
