Šestasedmdesátiletý pianista a dirigent Daniel Barenboim je považovaný za žijící legendu. Není proto divu, že se jeho pražské vystoupení 15. října 2018 stalo prvořadou kulturní událostí a že Dvořákova síň Rudolfina byla při jeho recitálu zaplněná do posledního místa. Umělec přivezl do Prahy výhradně beethovenovský program.
Svůj koncert zahájil Beethovenovou Sonátou f moll, op. 2, č. 1. První větu hrál s obrovským vnitřním nábojem a švihem, rytmicky pregnantně a zároveň s mnoha odvážnými rubaty. Jeho pedalizace byla často značně neortodoxní, ale přitom vždy nesmírně nápaditá. Velmi inspirovaně pracoval umělec také s dynamikou, kterou držel po většinu věty v nižší zvukové hladině – jeho pianissima byla úžasná. Ve volné větě jako by Barenboim vstoupil – po dramatu věty úvodní – do zcela jiného světa. Hrál ji měkce, klidně, zpěvně, průzračně, s naprosto přirozenými agogickými záchvěvy, opět se zajímavou pedalizací, přičemž tu a tam nečekaně „vypíchl“ jako barevné světýlko jednotlivý tón.
Pokud jsem už v první větě obdivoval barevnou paletu Mistrova klavíru – Barenboim hrál na své vlastní nové křídlo z dílny belgického stavitele klavírů Chrise Maena – pak v této větě jsem pochopil, proč se Barenboim do svého nástroje zamiloval. Jeho barevné možnosti jsou opravdu jedinečné. Menuet pojal pianista velice zajímavě – přednesl ho poeticky, málem až zasněně, vůbec ne jako tanec, spíš jako by se jednalo o nějakou ze skladatelových bagatel. Finální věta vyzněla neméně dramaticky než věta úvodní. Barenboim ji hrál v ohromném tempu, opět s překvapivou pedalizací, s téměř orchestrálními efekty a překrásně rozezpívaným středním dílem.
Jako druhé číslo Barenboimova recitálu byla v programové brožuře avizovaná Beethovenova Sonáta C dur, op. 2, č. 3. Klavírista ovšem místo ní hrál – aniž by pořadatel jakkoli informoval posluchače o změně programu – Sonátu Es dur, op. 31, č. 3, jednu z „nejoptimističtějších“ skladatelových sonát vůbec. Barenboim si toto dílo zjevně vychutnával – přednesl ho lehce, hravě, s bohatými úhozovými nuancemi, s nápaditými vedlejšími hlasy, s mnoha úsměvnými momenty (II. věta) a opět s pozoruhodnými „orchestrálními“ efekty (především ve II. a IV. větě).
Bylo vůbec zajímavé sledovat, jak se do Barenboima-pianisty promítá Barenboim-dirigent. Umělec zjevně vnímá dvě notové osnovy klavírního zápisu stejně jako orchestrální partituru, a proto dokáže v klavírním zápisu objevit leccos, co pianista bez dirigentské praxe pravděpodobně ponechá bez povšimnutí. Tohle Barenboimovo „orchestrální“ cítění se potom naplno projevilo v závěrečném čísle večera – Sonátě B dur, op. 106, zvané Hammerklavier-sonáta. Umělec pojal toto rozsáhlé a technicky mimořádně náročné dílo opravdu „symfonicky“ – zvláště rychlé věty měly nepřeslechnutelně orchestrální stavbu s efektními gradacemi a dokonce i s orchestrální barevností (horny v první a druhé větě).
Skutečná barevná kouzla pak Barenboim předvedl v rozsáhlé pomalé větě. Hrál ji téměř celou v měkkém pianissimu, klidně, soustředěně, jako by si preludoval jen sám pro sebe, v jemných a trochu posmutnělých barvách, které evokovaly barvy podzimního listí a zároveň připomínaly nezastavitelné plynutí času. Nesmírně sugestivní bylo i skvěle barevně odstíněné pianissimové Largo v úvodu finální věty. Fugu, která po něm následuje, „tesal“ Barenboim jako zarputilý sochař, který přesně ví, co chce a jak toho dosáhnout. Strhující provedení této věty s pekelnými fortissimovými trylky v závěru zvedlo publikum ke spontánním standing ovation. Daniel Barenboim v Praze znovu potvrdil, že patří k nejzajímavějším světovým pianistům.
