Pozoruhodný klavírní cyklus nazvaný Hybatelé rezonance se koná v Anežském klášteře už od koncertní sezony 2018/19. Pořádá ho proslulý výrobce klavírů C. Bechstein, který dal interpretům k dispozici skvěle znějící velké koncertní křídlo C. Bechstein D 282. V předchozích pěti ročnících vystoupila řada našich předních umělců, a také letošní ročník nabízí čtveřici významných tuzemských interpretů: Jana Bartoše, Jitku Čechovou, Víta Křišťana a Ivo Kahánka.
Jan Bartoš si pro své vystoupení na zahajovacím koncertě 2. října 2023 připravil velmi zajímavý a pečlivě promyšlený program. V první půli uvedl Osm preludií op. 30 Miloslava Kabeláče. Po nich zahrál dvě díla Janáčkova: Sonátu „Z ulice 1. X. 1905“ a cyklus V mlhách. Ve druhé části večera zazněly Smetanovy Sny.
Všechny skladby má Bartoš dokonale zažité a všechny také už nahrál na CD. Sonátu a „Mlhy“ nalezneme na janáčkovském disku, který umělec vydal v Supraphonu v roce 2019. Kabeláčova Preludia a Smetanovy Sny můžeme slyšet na posledním Bartošově CD, jež vyšlo v Supraphonu počátkem letošního roku. Oběma nahrávkám se dostalo vysokého hodnocení, a to nejen u nás doma, ale i v zahraničí.
Mám to potěšení sledovat Jana Bartoše od jeho dětských klavíristických začátků. Každé jeho vystoupení i každá jeho nahrávka byly pro mne vždycky zážitkem, a nejinak tomu bylo i tentokrát.
Kabeláče i Janáčka jsem vnímal jako hluboce osobní pianistovu výpověď, věřil jsem mu každý tón, každou frázi, každou pomlku. Vše bylo zjevně do detailu promyšlené a upřímně prožité. Žasl jsem nad klavíristovými rubaty, obdivoval jsem jeho inspirovanou práci s časem, neortodoxní pedalizaci a nápadité vedlejší hlasy, okouzlily mě nesčetné barevné a dynamické odstíny i zpěvnost, znělost a měkkost jeho úhozu. Zajímavé bylo, že celá první polovina koncertu měla jakýsi zvláštní melancholický či posmutnělý nádech. Kabeláčova Preludia na mne působila dojmem, jako by se kdesi v temné dálce, či dokonce v jiném světě, mihotala magická a zneklidňující barevná světla. Názvy vět Janáčkovy Sonáty – Předtucha a Smrt – mluví samy za sebe. A intimní Janáčkův cyklus V mlhách svými měkkými, rozplývavými barvami přímo evokoval mlhavé podzimní dny.
V šestivětém Smetanově cyklu Sny nás Bartoš přenesl do zcela jiného světa. Ke všemu, co klavírista uplatnil v první polovině večera, přibyla nová složka: virtuózní lisztovská technika. Bartoš ve Snech předvedl, že opravdu nemá technické limity. Jeho virtuozita však nebyla samoúčelná – patřila ke Smetanovi a dodávala jeho hudbě lesku. Sny vyzněly jako velkolepé romantické obrazy, z nichž barvy místy tryskaly jako gejzíry, aby hned nato pianista nalezl prostor pro konejšivé pohlazení či citlivě vyklenutou kantilénu. Překvapením pak byla věta závěrečná, kterou hrál Bartoš nejen v neuvěřitelném tempu, ale navíc v ní projevil i sympatický smysl pro humor. Přiznávám, že tak sugestivní a působivé provedení Smetanových Snů jsem nikdy neslyšel, a obávám se, že už neuslyším. Jan Bartoš zjevně dozrál v klavíristu světového formátu.
Výjimečnost večera vnímalo i publikum, které bezprostředně po doznění závěrečných akordů povstalo ke standing ovation. Bartoš se odměnil janáčkovským přídavkem: zvukomalebnou Frýdeckou Pannou Marií z cyklu Po zarostlém chodníčku.
