Murray Perahia náleží už řadu let k naprosté pianistické špičce a jeho recitál (Dvořákova síň, 30. 5. 2015) patřil k největším magnetům Pražského jara. Charismatický umělec zahájil své festivalové vystoupení Bachovou Francouzskou suitou č. 6 E dur, BWV 817. Už v této první skladbě večera jsme mohli ocenit vše, čím Perahia okouzluje téměř půlstoletí své posluchače: nádherně měkký a zpěvný tón (překrásně „vyzpívaná“ Sarabanda), výbornou prstovou techniku (brilantní Courante a Gigue), nesmírně bohatou barevnou paletu a oduševnělý přednes. Bachova Francouzská suita byla skutečným pohlazením po duši, stejně jako následující Haydnova Sonáta As dur, Hob. XVI:46, v jejíchž krajních větách si mohlo publikum vychutnat Perahiův perlivý úhoz a ve volné větě pak klavíristovu měkkou a bezkonkurenčně zpěvnou kantilénu. Haydnovy Variace f moll, Hob. XVII:6, uvedené jako třetí číslo programu, jsou dílem nepoměrně závažnějším než skladatelova rokokově bezstarostná Sonáta As dur. Svou melancholickou atmosférou evokují velmi intenzívně Chopina – autora, který je Perahiovi obzvláště blízký. Nepřekvapilo proto, že skladba vyzněla v jeho podání mnohem romantičtěji, než bývá zvykem. První polovinu recitálu uzavřel umělec slavnou Beethovenovou Sonátou cis moll, op. 27/2 „Měsíční svit“. Její zařazení za Haydnovy Variace f moll nebylo jistě náhodné. Obě díla se totiž odvíjejí z naprosto stejného motivu, jehož výrazným znakem je tečkovaný rytmus na opakovaném tónu. Pokud už v předešlých skladbách budil Perahia úžas svými nenapodobitelnými úhozovými nuancemi, pak v Beethovenovi se jeho kouzla s úhozem ještě stupňovala – doprovodné trioly v první větě zněly, jako by pianista hladil temný hebký samet, a druhou větu hrál s takovou lehkostí a půvabem a tak působivě a citlivě, že z ní doslova dýchala pohoda. Ale aby toho hlazení po duši nebylo přespříliš, vrhl se klavírista do finální věty s opravdovým beethovenovským zápalem, hrál ji v neuvěřitelném tempu a s báječným tahem, který dokázal stupňovat až k posledním akordům cody.
Po přestávce nabídl posluchačům nejprve Preludium, chorál a fugu, FWV 21 C. Francka. Přistoupil k této skladbě značně osobitě: pojal ji ne jako bachovský monument (jak se většinou hrává), ale velmi dramaticky – jako velkolepou romantickou symfonickou báseň nabitou emocemi, s velkými a efektními dynamickými kontrasty, s bohatě profilovanou agogikou a s nedostižnými „orchestrálními“ barvami. Perahiova práce s časem byla v tomto díle fascinující – napětí před nástupem tématu fugy gradoval pianista málem až k nevydýchání. Provedení tohoto díla bylo zážitkem, na který se nezapomíná. Neméně úžasné bylo však i závěrečné číslo večera, Chopinovo Scherzo č. 1 h moll, op. 20. Perahia hrál krajní části v neuvěřitelném tempu a s takřka démonickými zvukovými efekty, zatímco „tříbarevná“ střední část s měkkou hlavní melodií, doprovázenou cinkáním zvonečků a hebce kladenými basy zněla jako hudba z nebe. Po strhujícím závěru Scherza povstali posluchači bez nejmenšího zaváhání ke standing ovation a umělec přidal tři romantické skladby: Chopinovo Nokturno F dur, op. 15/1, SchumannovyTraumes Wirren z Phantasiestücke, op. 12 a Schubertovo Impromptu Es dur, op. 90/2 (D 899). Jejich provedení bylo jedinečné. Murray Perahia pražské publikum opravdu nadchl a jeho recitál se bezpochyby zařadil k vrcholům letošního Pražského jara.
