Koncertem s názvem Stará hudba 20. století z abonentní řady Filharmonie doma II vystavila brněnská filharmonie své posluchače odvážně pojatému kontrastu obou polovin programu. Zatímco v první půli zazněla především díla s víceméně tradičním hudebním jazykem, po přestávce následovala hudba zcela jiného světa. Sólisty večera byli harfenistka Kateřina Englichová, flétnista Petr Pomkla, sopranistky Marta Reichelová, Aneta Podracká Bendová, Romana Kružíková Jedličková, altistka Pavla Zbořilová a tenorista Martin Javorský. V rámci koncertu vystoupil také Český filharmonický sbor Brno vedený sbormistrem Jiřím Najvarem a samozřejmě orchestr Filharmonie Brno. Představení řídil dirigent Stefan Veselka.
V pomyslné výkladní skříni brněnské filharmonie se leskne klenot, který více a více nabývá na hodnotě a pomalu se tak stává jedním z nejcennějších pokladů tohoto tělesa – progresivní dramaturgie. Snaha Filharmonie Brno nabídnout posluchačům hudební zážitky sestávající z prostupujících se kontrastních ploch starého, nového, známého, neznámého, blízkého a vzdáleného je téměř vždy zakotvena v pečlivě promyšleném rámci sezony. O to vděčnější můžeme být za uvádění neotřelých hudebních děl, která se daří prosadit a uskutečnit navzdory ztíženým podmínkám daným rekonstrukcí Janáčkova divadla. A to nemluvím pouze o progresivnosti v moderním slova smyslu – dramaturgové se věnují do značné míry i uvádění děl starších, která se na současná pódia téměř nepodívají. Přesto největší přínos spatřuji právě v nastudovávání děl soudobých autorů. První polovina programu se nicméně držela při zemi a lišácky se snažila ukolébat posluchače zdáním klidného a tradiční hudbou naplněného večera. Pro ty, kteří tvorbu Alfreda Schnittkeho neznají, tak mohla být druhá půle až příliš dechberoucím překvapením.
První skladbou večera byla I sentimenti di Carl Philipp Emanuel Bach pro flétnu, harfu a smyčcový orchestr od Hanse Wernera Henze. Vzhledem ke komornímu obsazení, atypickému rozestavení hráčů a celkovému pojetí skladby bylo relativně výrazové (nikoliv výrazné) hraní členů orchestru ryze ku prospěchu věci. Smyčce jsou rozděleny na kvarteto a tutti část; z tohoto plyne netradiční rozestavění nástrojů, kdy proti sobě na špičkách půlkruhu sedí houslisté – i toto tvoří nezvyklou barvu zvuku. Každý nástroj vlivem poměrně expresivní interpretace částečně vystupoval z hudební faktury a tu a tam přebíral vedoucí pozici, aby se pak zase po chvíli ztratil v barevné mase orchestru. Dílo tak působilo živěji, dravěji a snad i naléhavěji, než kdyby všichni hudebníci hráli jako jeden muž. Mluvím-li o vedoucí pozici, nemám na mysli sólové vstupy v pravém slova smyslu, myslím spíše náhlá vynoření výrazově exponovaných nástrojů. Skutečná sólová hra zůstala vyhrazena flétně a harfě. Dílo je plné převážně nostalgického patosu s občasnými hravými, snivými a elegantními mezihrami. Právě v těchto mezihrách dostávají prostor sólové nástroje, které hudební proud zrychlují a strhávají dramatičtějším směrem. Henzeho dílo staví do velké míry na přelévajících se hudebních plochách, k čemuž rozestavění hudebníků vyloženě svádí. Autor tedy zapojuje jistý druh vícesborovosti, který se ovšem řídí jinými pravidly než tradičním střídáním nebo imitací. V této skladbě však orchestr nepůsobil ještě zcela rozehřátě a hudebníci se tak ne vždy sešli tam, kde zamýšleli.
Introdukce a Allegro Maurice Ravela pro harfu a malý orchestr, dílo kratičké, avšak pečlivě vystavěné, představovalo druhou skladbu programu. Po nejistém nasazení flétny a klarinetu se rozezvučely tesklivé tóny Ravelovy jednohubky. Přestože dílo věnuje celou řadu zajímavých hudebních postupů orchestru, středobodem skladby je bezpochyby něžně bolestná a křehká kadence harfy. Jako by vše směřovalo jen k tomuto momentu, jen k této části skladby. Harfenistka okořenila dílo jemnou a vybranou dynamikou. Kateřina Englichová hrála častokrát na pokraji slyšitelnosti, avšak celý sál, snad aby mu neunikl ani ten nejjemnější tón, se zatajeným dechem naslouchal a člověk by téměř přísahal, že nikdo ani nedýchal. Skutečně efektní byla část, ve které harfenistka hrála na tlumené struny a přitom tvořila tiché zurčící prameny tónů druhou rukou.
Pokud závěrečná skladba první poloviny – Flétnový koncert A dur Carla Philippa Emanuela Bacha – měla připravit na hudební zjevení, které přišlo po přestávce, jednalo se o skutečně vytříbený vtípek dramaturgů! Vitální a hravá skladba (snad s výjimkou druhé věty) prýštila energií na všechny strany. Pochvalu zaslouží střídmé vibrato smyčcové sekce patřící k dobovému koloritu stejně jako dirigent řídící orchestr zpoza cembala. Přestože flétnista Petr Pomkla podal zcela nezpochybnitelně kvalitní výkon, zbytečně násilná vibrata působila u flétny mírně rušivě. Na druhou stranu se jedná o moji skutečně jedinou výtku týkající se interpretace.
Při příchodu diváků po přestávce mohlo již velmi netradiční obsazení orchestru druhé poloviny způsobit nejedno pozdvihnutí obočí. Varováním mohla být nejen elektrická kytara s poměrně štědře osazeným pedalboardem (přenosná podložka s kytarovými efekty), ale i tradiční rocková bicí souprava po boku masivních tympánů, metalofonů, marimby, gongu a dalších méně obvyklých bicích nástrojů. Instrumentář skladby obohatila také celesta, žesťové nástroje a významné místo ve skladbě zaujímají bezpochyby varhany. Co však skutečně zaujímá přednostní právo v Requiem Alfreda Schnittkeho jsou lidské hlasy. Tři soprány, alt, tenor a sbor. Dílo sestává ze čtrnácti částí, přičemž přibližně v polovině se zásadně mění charakter kompozice. Monstrózní dynamika, mohutná homofonní zvolání a bušící disonance jsou vystřídány pokornějším hudebním jazykem, osobní prosbou a tichou modlitbou. Troufám si tvrdit, že právě umění instrumentace je u Alfreda Schnittkeho zcela jedinečné a zásadní. Je to svého způsobu učebnice moderních barevných kombinací. V části Tuba mirum zazní bok po boku žesťové nástroje a elektrická kytara opatřená sliderem, výsledkem je jedinečný charakter zvuku, který přesto zůstává ryze muzikální a podmanivý. O tom, že skladba není jen rachot pekelný přesvědčí například část Sanctus, ve které tenorista předzpívává kouzelnou a veskrze kantabilní klenutou melodii. Jen škoda, že zpěvák nedisponoval pevnějším hlasovým projevem, u části s takto zpěvnou melodií to obzvláště zamrzí. O polystylovém zaměření skladatele přesvědčí například i typický rockový doprovod zaznívající v části Credo. Zde se skladba opět vrací k mohutnějšímu zvuku a velebí Boha s nesmlouvavým úžasem. Dramatické vystupňování až k samým hranicím forte fortissima je však náhle utnuto! … a do úplného ticha zaznívá konečně vystupující durový akord varhan. Toto jsou ty okamžiky nezpochybnitelné invence, kterou skladatel skutečně vládl. Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor i sólisté předvedli ohromující výkon, při kterém se ztratí i občasné zanedbatelné nepřesnosti ve zpěvních partech. Inu, zdá se, že Schnittke začíná být v Brně jako doma.
Při všem svém nadšení si jsem vědom, že spousta návštěvníků koncertu se mnou můj názor sdílet nebude. Tato hudba pro ně nemusí být přitažlivá, snadno stravitelná a pro některé bude vůbec na pomezí toho, co považují za hudbu. I proto bych chtěl dodat: Milá Filharmonie Brno, hudebníci, tu a tam jistě slyšíte „ty moderní věci se mi moc nelíbí“, „proč nehrajete raději něco hezčího?“, „vždyť to nemá žádnou melodii“, „proč se tam jen tak bouchá?“, „to není hudba“ a tak dále. Je tu však stejně velké množství lidí, které právě tato hudba přiláká do koncertních sálů a dá jim důvod zažít něco netradičního, něco skutečně esenciálně odlišného od toho, co by mohli slyšet kdekoliv a kdykoliv jinde. A přestože tato ryze progresivní dramaturgie v poslední době mírně zvolnila (a snad se i posunula k větší vyrovnanosti), stále se jedná o jeden z výrazných rysů a o jednu z výrazných kvalit brněnských filharmoniků. A to mě nesmírně těší. Hudebníci, dramaturgové, organizátoři – děkuji vám za tento koncert.
