Collegium 1704
Collegium 1704 absolvovalo na počátku prosince dva koncerty – 5. 12. v drážďanské Annenkirche, v cyklu Hudební most Praha-Drážďany; 7.12. v kostele sv. Šimona a Judy – mimořádný koncert. Oba večery pojila společná, mimořádně pozoruhodná dramaturgie. Název “La Virtuosissima” mířil především k sólistce večera – Raffaelle Milanesi, která vládne nejen obdivuhodnou pěveckou technikou, nýbrž i schopností vcítit se dokonale do obsahu textu a detailně vyjádřit každý významový odstín slov i jejich zhudebnění. Přívlastek “virtuosissimo” bylo ovšem možné vztáhnout i ke Collegiu 1704, které tentokrát vystoupilo v komorním obsazení (Xenia Löffler a Michael Bosch – barokní hoboje, Jane Gower – fagot, Tilman Schmidt – kontrabas, Shizuko Noiri – loutna, Václav Luks – cembalo), a k programu, sestavenému z instrumentálních děl Jana Dismase Zelenky (Sonáty č. 1 in F a č. 5 in F, ZWV 181/1 a 181/5) a Gottfrieda Heinricha Stölzela, který v první polovině 18. století žil několik let v Praze (Enharmonická sonáta), a kantát Georga Friedricha Händela a Agostina Steffaniho. Krajní obtížnost Zelenkových sonát je dobře známá. Stölzelova Enharmonická sonáta, kterou na cembalo přednesl Václav Luks, za nimi co do interpretační náročnosti nezůstává pozadu; provedení všech tří skladeb doložilo skvělou disponovanost každého člena souboru. Händelova kantáta Mi palpita il cor, HWV 132b, se dochovala ve čtyřech verzích, s různým obsazením. Všechny vznikly v prvních letech skladatelova pobytu v Londýně – ta, která zazněla tady, je z nich nejmladší. Nejstarší skladbou večera byla naopak kantáta Spezza, Amor, l’arco Agostina Steffaniho (jenž Händelovi zprostředkoval angažmá u dvora v Hannoveru, které v roce 1710 sehrálo zásadní roli v jeho dalším osobním i uměleckém životě). Steffani ji zkomponoval na konci 17. století. Uplatnil v ní různé zvukomalebné efekty; nejrafinovaněji ve druhé árii, kde text Zeffiretti placidetti (Vánky, klidné, milé vánky) doprovodil echem hoboje a slova Rusceletti garuletti (Říčky, říčky ševelící) echem fagotu. Iluze lehkého pohybu vzduchu a šumění vody byla dokonalá; dojem z poslechu měl téměř vizuální kvalitu. Opustit sál po doznění posledních tónů, vyjít ven a vrátit se zpět k běžným povinnostem, nebylo snadné: kouzlo tohoto mimořádného uměleckého zážitku se vytrácelo jen velmi pomalu.
Cappella Mariana
Cappella Mariana se na přelomu listopadu a prosince v Praze představila celkem třikrát – 30. 11. a 1. 12. v Klementinu v rámci Barokních podvečerů, 15. 12. v Anežském klášteře. První program se z velké většiny časově orientoval na raně barokní repertoár; druhý byl pozdně středověký. Barokní podvečery byly ve znamení konfrontace tří motet Johanna Sebastiana Bacha (Lobet den Herrn, BWV 230, Ich lasse dich nicht, BWV Anh. 159 a Singet dem Herr ein neues Lied, BWV 225) s u nás vesměs velmi málo známou varhanní a motetovou (německou a latinskou) produkcí autorů pocházejících z německy hovořících zemí – Michaela Praetoria, Johanna Jakoba Frobergera, Melchiora Francka, Heinricha Schütze, Johanna Hermanna Scheina a Samuela Scheidta. Srovnání to bylo velmi zajímavé – kontrast mezi bohatstvím Bachova kompozičního vyjádření a zdrženlivostí skladebného projevu jeho raných předchůdců je obrovský. Tím ovšem není řečeno, že jde o hudbu méně hodnotnou, nebo svým charakterem málo intelektuální. Právě naopak; celek programu bylo možné chápat jako průvodce po dějinách německé duchovní hudby daného období, a jedinečnou nabídku seznámení se s repertoárem, který se dá u nás jinak slyšet jen vzácně, ve vynikající interpretaci.
Programová vzácnost vyznačuje i další umělecký počin Cappelly Mariany – nové CD souboru, pokřtěné 15. prosince v Anežském klášteře. Jde o teprve druhou nahrávku repertoáru, který obsahuje jedna z nejpozoruhodnějších hudebních památek české provenience – Kodex Speciálník, který zřejmě vznikl v Praze, dnes je ale uložen v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. První výběr ze zde zapsaných skladeb nahrál před dvaceti lety The Hilliard Ensemble. Bude jistě velmi zajímavé obě nahrávky srovnat – nejen pokud se týče volby kompozic, ale i různosti interpretačního přístupu k danému hudebnímu materiálu. The Hilliard Ensemble byl až do svého nedávného zániku modelovým reprezentantem anglické školy interpretace středověkého renesančního repertoáru; Cappella Mariana si od svého založení v tomto směru hledala a velmi úspěšně i našla vlastní cestu. Její koncerty, nahrávky a strmě stoupající mezinárodní kariéra to dokládají víc než výmluvně.
Café crème
Konec letošní sezóny Café crème se 11. prosince v kostele sv. Vavřince odehrál v netradičním duchu. Těžištěm programu, souhrnně nazvaného “Řeči, řeči, řeči”, byly tematicky i výtvarně pozoruhodně pojednané, filozoficky laděné kreslené filmy Michaely Pavlátové – výtvarnice, herečky a režisérky, autorky filmů animovaných i hraných, která pracuje a vyučuje v České republice a v USA, a za svou tvorbu získala řadu významných cen doma i ve světě; jeden z jejích filmů byl nominován na Oscara. Některé filmy Michaely Pavlátové mají vlastní ozvučení, jiné ve sv. Vavřinci charakterově přesně a s velkým půvabem doprovodilo instrumentální trio ve složení Adéla Štajnochrová (housle), Žofie Vokálková (flétna) a Monika Knoblochová (cembalo). Kromě toho uvedly jmenované dámy i další skladby, které výtečně ladily s atmosférou předváděných filmů i celku večera – část Italské suity Igora Stravinského, Deux Interludes Jacquese Iberta, Promenády Bohuslava Martinů, Biberovu Sonatu representativu (velmi případný protějšek Pavlátové filmového portrétu Karneval zvířat) a Debussyho Malého černouška. Večer skvostně uzavřela jazzová afterparty, v provedení znamenitého pianisty Najponka a kontrabasisty Petra Dvorského: spolu s ostatními hudebními čísly víc než slibná předpověď toho, nač se posluchači mohou těšit v sezoně příští.
Český spolek pro komorní hudbu, 122. sezona, koncert č. 2540: Mysliveček a Mozart
Komorní hudba má tisíc a jednu podobu; koncerty Českého spolku pro komorní hudbu nabízejí nepřeberné množství jejich variant. 12. prosince přišla v jeho 122. sezoně řada na dramaturgicky výborně vyvážený dialog dvou skladatelů, kteří měli mnoho společného – Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta. Z Myslivečkovy tvorby tu zazněly árie z oper Il gran Tamerlano (Asterie: Sento nel alma mia), Medonte, il re di Epiro (Selené: Dove, ahi dove son io) a Artaserse (Mandane: Va tra le selve ircane) a předehry k oratoriu La Passione di Nostro Signore Gesu Cristo a opeře Il gran Tamerlano, z Mozarta Rondo C dur pro housle a orchestr KV 373, Adagio E dur pro housle a orchestr KV 261, předehra a árie Elektry Idol mio z opery Idomeneo KV 366 a dvě koncertní árie – Chi sá, chi sá, qual sia, KV 582 a Misera dove son KV 369). Hlavní sólistkou koncertu byla Simona Šaturová, sólová instrumentální čísla provedl stále ještě student HAMU Milan Al-Ashab, doprovázel soubor L’armonia terrena, který řídí Zdeněk Klauda. Ansámbl hraje na moderní nástroje – stylově čistě a přesně; všechna instrumentální čísla programu byla plná energie a měla tah, Milan Al-Ashab se v sólech předvedl jako velmi slibný mladý umělec na prahu první zralosti. Simonu Šaturovou není třeba zvlášť představovat. Na vrcholu své operní a koncertní kariéry vládne pěveckou technikou, která jí umožňuje dokonale zvládat úskalí repertoáru, který Mysliveček i Mozart psali pro operní hvězdy své doby, výtečně pracuje s textem, její projev je krajně soustředěný; publiku, které téměř zaplnilo Dvořákovu síň, nabídla mimořádný prožitek.
Jako celek měl koncert i svou cennou “výchovnou” stránku – zřetelně doložil, co všechno Mozart od Myslivečka získal; skutečnost, že české země daly světu jednoho z největších operních skladatelů druhé poloviny 18. století je dobře systematicky připomínat. Poznámka na konec: Zdeněk Klauda napsal do programu koncertu velmi dobře koncipovaný informativní text; škoda, že k němu nebyla připojena slova jednotlivých árií a jejich překlady – hodnotu ke koncertu vydané brožury by to bylo dále zvýšilo.
