Mapa pražských akcí, spojených se starou hudbou, navozovala v prvních třech říjnových týdnech představu dostihové dráhy. Po závěrečném koncertě Svatováclavských slavností, na kterém 30. 9. vystoupili v Zrcadlové kapli Vilém Veverka, Markéta Cukrová a Ensemble 18+, a následující „oddechové“ pauze, proběhl 12. 10. ve strahovském letním refektáři úvodní koncert podzimní části 15. Barokních podvečerů Collegia Mariana. 13. 10. uvedla Musica Florea Bachovu Velkou mši h moll, 13.-16. 10. se konal druhý ročník Zelenka Festivalu, 18. 10. začala podzimní část Café créme, a 21. a 22. 10. zahájilo Collegium 1704 svou další sezónu, poprvé spojenou s Pražskou křižovatkou. V kostele P. Marie pod řetězem se 20. 10. navíc konaly pravidelné varhanní nešpory, organizované řádem maltézských rytířů a Společností pro duchovní hudbu; tentokrát na nich k poctě patronky kostela zazněly nepříliš často prováděné raně barokní italské a španělské instrumentální a vokální skladby (Barbara Sttrozzi, Girolamio Frescobaldi, Tarquinio Merula, Diego Ortiz, Giovanni Felice Sances, Francesco Cavalli, Gabriele Puliti), v provedení Isabelly Shaw, gambisty Jakuba Michla a varhanice Jiřiny Dvořákové. Společnost pro duchovní hudbu pořádá i Svatováclavské slavnosti; jejich poslední večer, Lamento, měl na programu tři hobojové koncerty (Vivaldiho, Bachův a Telemannův) a dvě Zelenkovy vokální skladby – árie ze sepolcra Immisit Domine a Officia defunctorum, všechny ve stylové, prvotřídní interpretační kvalitě: zřejmý doklad toho že historicky poučená interpretace s vynikajícím výsledkem zapustila kořeny i v souborech a u sólistů, hrajících na moderní nástroje.
O druhém ročníku Zelenka Festivalu i o tom, že se jeho zahajovací koncert dostal do kolize s Velkou mší h moll byla už zmínka jinde; připomeňme jen, že nástrojové obsazení Bachovy skladby bylo u Musiky Florey charakteristicky experimentální: dvě ze tří trompet byly v duchu dobové interpretační praxe nahrazeny barokními klarinety, které mají průraznější zvuk, než klarinety klasicistní a pozdější. Vzhledem k souběhu koncertních akcí jsem z Bachovy mše měla možnost slyšet jen část zkoušky – i ta ale napovídala, že jde o umělecký počin, který by si zasluhoval nejen reprizovat, nýbrž i zaznamenat.
Mimořádné zážitky čekaly i návštěvníky koncertů Collegia Mariana, Collegia 1704 a Café Créme, pro které Monika Knoblochová tentokrát připravila s Barborou Kabátkovou, Kamilou Mazalovou a gambistkou Hanou Flekovou do kostela sv. Vavřince dramaturgicky i interpretačně působivé pásmo z u nás velmi málo známé písňové tvorby Henryho Purcella a instrumentálních skladeb jeho současníků Christophera Simpsona a Johna Blowa; nechyběly ani umělecky zpracované dobové anonymní, zlidovělé a jevištní melodie (The Three Ravens, Greensleeves, The Willow song z Othella).
Stejně kompaktně koncipovaný, avšak čistě duchovní program s titulem Gradus ad Parnassum přineslo Collegium Marianum do letního refektáře strahovského kláštera: Missu Sancti Joannis Johanna Josepha Fuxe, proloženou tvorbou Palestrinovou a dalšími vokálními a instrumentálními skladbami přelomu renesance a baroka (Giovanni Priuli, Johann Heinrich Schmelzer, Gioseffo Guami, Giovanni Bassano, Giovanni Gabrieli). Časová odlehlost Fuxe a Palestriny tu hrála roli zanedbatelnou – Fux tvořil svou duchovní hudbu pod Palestrinovým vlivem. Vokální části přednesla Cappella Mariana, instrumentální Cappella ornamentata (cink, dva trombóny, dulcián) a Collegium Marianum (zvláštní zmínku si tu zaslouží houslistka Lenka Torgersen a její brilantní přednes diminucí Francesca Rognoni Taeggia na téma Palestrinova Vestiva i colli).
Velmi pozoruhodné bylo i dvojí provedení Monteverdiho Vespro della beata Vergine z roku 1610 soubory Collegium 1704 a Collegium vocale 1704, za řízení Václava Lukse, s chorálními částmi nastudovanými Barborou Kabátkovou. Monteverdiho nešpory jsou považovány za předěl dvou velkých epoch hudební historie – renesance a baroka. Jejich uvedení v Praze umožnilo českým posluchačům poznat dílo, které většina z nich zná jen z nahrávek, a to v interpretaci, která je stejně originální, jako prováděné dílo samo: precizní, ale ne akademicky suchá, živá a zvukově barevná, stylově přesvědčivá, přesná, a mezinárodní konkurence víc než schopná. Vysoký dřevěný krov Pražské křižovatky provádění vážné hudby hudebníkům neulehčuje; Collegium 1704 se však i s tímto akustickým handicapem dokázalo výborně vyrovnat.
Start zimní části sezóny staré hudby se vydařil znamenitě; dramaturgické plány všech jmenovaných souborů naznačují, že neméně skvělé bude i její pokračování.
