Pražská scéna staré hudby nabízí svému publiku podivuhodné delikatesy, jednu za druhou. Zatímco Monika Knoblochová připravila 7. 2. do sv. Vavřince v cyklu Café crème spolu s Clarou Novákovou souborné provedení Bachových flétnových sonát (tento večer byl recenzován zde), Jan Ostrý představil týž program, ale jinak uspořádaný (rozdělený do dvou částí, doplněný o další Bachovy skladby s flétnou a proložený jeho skladbami pro klávesové nástroje) a v jiném obsazení (cembalo Edita Keglerová, violoncello Helena Matyášová) 21. ledna a 18. února v žižkovském Atriu. Se stejnou elegancí, prozrazující francouzské školení, péčí o detail a brilancí, jako Clara Nováková; srovnání obou znova potvrdilo, že v současné době je stará hudba ve vynikajících rukou i v případě hudebníků, hrajících na moderní nástroje – a že lze i notoricky známé skladby představit v novém, dokonce překvapivém hávu.
Café crème tuto skutečnost vesměs demonstruje na tvorbě autorů, se kterými se zdejší posluchač setká zřídka – jako kupříkladu 13. 3., kdy ve sv. Vavřinci s Monikou Knoblochovou a Hanou Flekovou (viola da gamba) vystoupil proslulý britský houslista John Holloway, a to v čistě francouzském, interpretačně velmi náročném programu, sestaveném z děl Francoise Couperina (koncerty ze sbírek Concerts royaux z roku 1722 a Les gouts reunis, 1724), Elisabeth C. Jacquet de La Guerre (zázračného dítěte a cembalistky a skladatelky na dvoře Madame de Montespan), dvorního houslisty Ludvíka XIV. Francoise Duvala a Marina Maraise.
Podobně nezvyklá a přítažlivá byla sestava skladeb, připravená pro březnový, po všech stránkách mimořádně krásný Barokní podvečer Collegia Mariana (8.3.) v Kostele sv. Šimona a Judy, jehož sólistkou byla Hana Blažíková. Program propojil instrumentální a duchovní vokální tvorbu čtyř významných německých skladatelů období baroka (Fasch, Telemann, Händel a Bach) s předčasně uzavřeným dílem sasko-výmarského vévody Johanna Ernsta IV – jako další důkaz toho, že pozoruhodní hudební autoři, jejichž jména by se v programech koncertů měla objevovat častěji, se vyskytovali i v řadách šlechty. Navíc se tu nabízela možnost srovnat způsob, jakým se zhudebnění pašijového textu hamburského senátora Bartholda Heinricha Brockese zhostili Händel a Telemann, a na Bachově “hromniční” kantátě Ich habe genug, BWV 82, si znova ozřejmit, kolik různých stylových proudů se protínalo v severním Německu té doby. Bach, od 19. století v rámci protestantské tvorby vnímaný jako modelový příklad, ve skutečnosti reprezentuje jen část neobyčejně různorodého celku.
Duchovní koncerty mohou mít nejrůznější podoby. Velmi nenápadně proběhl 18. 3. u sv. Ignáce pod názvem Nastaly temnoty další dramaturgicky záslužný večer, věnovaný postní tvorbě Bachova a Händelova broumovského současníka, varhaníka Antonína Celestina Mentzela, jehož skladatelskému odkazu systematicky věnuje pozornost zakladatelka Victoria Ensemble, sopranistka Viktorie Dědečková. Mentzelovy Tenebrae tentokrát uvedla v kombinaci s jeho Miserere a Litaniae de Sancti Patronis Regni Bohemiae, Tůmovým Stabat Mater a fugou anonymního autora.
S velkou, ale stoprocentně oprávněnou pompou naopak 22. 3. v Rudolfinu zazněla skladba, která byla v českých zemích poprvé vcelku provedena roku 1804 a okamžitě si získala stejnou popularitu, jaké se už dlouhou dobu těšila v Británii, kde vznikla: Händelův Mesiáš. Dodnes mám v paměti Mesiáše tak, jak ho v Halle v 90. letech minulého století se souborem The English Concert uvedl Trevor Pinnock – jako dílo přes veškerou tragičnost plné naděje, charakteristické pro Händelovu hudbu a duchovní tvorbu jeho britských současníků všeobecně. Přesně tak pojal Mesiáše i Václav Luks – stylově vzorově čistě, jako velkolepou fresku, pod jejímž povrchem tepe skutečný život a ze které lze i přes časovou vzdálenost také dnes čerpat velké povzbuzení. Václav Luks se tu mohl spolehnout nejen na Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. Ke spolupráci přizval čtyři vynikající sólisty: německou sopranistku Marie-Sophie Pollak, italského kontratenoristu Raffaele Pe, polského tenoristu Krystiana Adama a chorvatského basbarytonistu Krešimira Stražanace. Každý z nich má bohaté zkušenosti s prováděním barokních hudebních dramat – oper i jejich postní alternativy, oratorií. Je všeobecně známo, že Händel se k formě oratoria obrátil po několikerém nezdaru svého operního podnikání. Mesiáše napsal roku 1741 pro Dublin, kde ho také s obrovským ohlasem poprvé provedl. Londýnské publikum si Mesiáš získal až roku 1750, kdy byl uveden v kapli sirotčince Foundling Hospital; dříve ho konzervativnější část publika ignorovala kvůli tomu, že jeho autor své oratorní koncerty pořádal v divadle Covent Garden, považovaném nábožensky konzervativně založenými středostavovskými vrstvami, ze kterých se rekrutovalo obecenstvo oratorií, za pro hudební tvorbu s duchovními náměty nevhodné.
Ať tak, či onak – obecenstvo, které se letos shromáždilo k poslechu Mesiáše v Praze, si odnášelo vjem, který se nepochybně plně vyrovnal tomu, co pociťovalo jeho publikum v 18. a 19. století: silný umělecký i duchovní zážitek a hluboké dojetí, jaké se dostavuje jednou za život. V březnu roku 1884 popsal Antonín Dvořák okouzleně dojmy, které si odnesl z londýnské Royal Albert Hall: “Když zde pak zpívají Händlova Mesiaše a příjde to jásavé Alleluja, tu všechno obecenstvo vstane, klobouky a šátky mávajíc!” V březnu roku 2016 na klobouky a šátky nedošlo. Publikum odměnilo vynikající výkon Collegia 1704, Collegia Vocale 1704, jejich hostí a Václava Lukse dlouhotrvajícím frenetickým potleskem; jako bonus si znova poslechlo Hallelujah. Odměnu za vytrvalost své cesty k nejvyšší možné interpretační kvalitě na poli staré hudby získalo i samotné Collegium: hlavním partnerem koncertu byla Nadace ČEZ. Bylo by dobře, kdyby taková podpora scény stare hudby u nás byla trvalá – tento směr má v současné době u nás i všude tam, kde naši specialisté hostují, znamenitou odezvu – a nepochybně i velkou budoucnost.
