Umělecky byly všechny vyjmenované akce naprosto rovnocenné. Mimořádně záslužné bylo provedení Hasseho oratoria Santa Elena al Calvario – interpretačně (Elenu zpívala Anna Alas i Jove, sv. Macaria Václav Čížek, Draciliana Julia Böhme, Eudosu Alena Hellerová, Eustatia Kamila Mazalová), tím, že se jednalo o novodobou premiéru, i poněvadž tu pražské obecenstvo dostalo poprvé od roku 1765 možnost slyšet jednu ze slavných dramatických kompozic skladatele, který ve druhé polovině 18. století patřil k v českých zemích nejoblíbenějším operním a oratorním autorům. Koncert naznačil, že by dramaturgie Collegia 1704 mohla v budoucnu směřovat k dalšímu objevování repertoáru, který v 18. století o velikonocích plnil pražské chrámy – kromě Hasseho a Zelenky se tu nabízí řada italských, rakouských a německých autorů, z Čechů Sehling, Mysliveček, Habermann, Oehlschlägel, J. A. Koželuh, Š. a F. Brixiové… Že by čeští autoři nepochybně vyšli se ctí i z takové soutěže, ukázala už nedávná premiéra Michnovy Loutny české s nově nalezeným instrumentálním doprovodem (Ensemble Inégal) – a znova i listopadový koncert Collegia Mariana, kde Michnovy písně v provedení Hany Blažíkové stoprocentně obstály v konkurenci dobové italské a německé vokální a instrumentální produkce (Frescobaldi, Albrici, Kapsberger, Monteverdi, Biber, Stradella, Schmelzer).
Podobný dojem zanechal i večer, který Ensemble Inégal věnoval středočeskému rodákovi Capricornovi, jehož instrumentální a vokální tvorba tu zazněla souběžně s díly jeho současníků D. Pohleho, J. Rosenmüllera, P. P. Zianiho a J. W. Furchheima. Dramaturgicky i interpretačně suverénní byla také Pantomima Moniky Knoblochové, Julie Brané a Andrey Miltnerové, která originálním způsobem propojila dohromady anglickou, italskou a německou hudbu 17. a 18. století (R. Carr, A. Berardi, M. Locke, D. Castello, P. B. Bellinzani, J. S. a C. P. E. Bach) se současnou tvorbou (G. Jacob, C. Hand, H. M. Linde, Ch. Martini) a historizujícím i moderním výrazovým tancem. Schopnost Andrey Miltnerové vyjádřit graciézním pohybem nejskrytější hnutí mysli skvěle demonstroval i projekt Gabriely Eibenové E. M., inspirovaný Čapkovým dramatem Věc Makropulos, na kterém se podíleli také loutnista a kytarista Jan Čižmář, výtvarník Christopher Vinz a režisérka Magdalena Švecová. Scénická kompozice E.M. je založena na písňové tvorbě od renesance po 20. století (objeví se tu Dowland, Mozart, Schumann i Weill). Skrze ni se tu vypráví o trýzni nekonečného života, kde únava a rozmrzelost překrývají vzpomínky na někdejší slávu. Protagonistka kusu se proměňuje prostřednictvím repertoáru, úpravy základního kostýmu a účesu, pohyby svého tanečního alter ega; celek je mimořádně působivý.
Vzdáleně připomíná koncert Evelyn Tubb, o kterém byla řeč na začátku – podobně intenzivní prožitek každé skladby, každého verše i slova. Lze jen doufat, že si E.M. povšimnou pořadatelé kulturních akcí nejen v Praze. Zatím bylo možné toto představení vidět a slyšet jen jednou – stejně jako jen jednou, po víc než dvacetileté pauze, bylo možné obdivovat charakterizační umění Evelyn Tubb, která v průběhu večera přetvořila každý hudební kus v samostatný příběh. Na programu byly písně a instrumentální skladby M. Greena, T. Campiona, J. Dowlanda, J. Danyela, R. Johnsona, J. Wilsona a W. Lawese; způsob jejich provedení navodil intenzivní pocit účasti na domácím koncertě doby renesance, tak jak ho představují dobová výtvarná díla. Zážitek to byl stejně jedinečný, jako stejně vzácné setkání s European Union Baroque Orchestra, které zkušenějšímu posluchači připomenulo jednak doby, kdy představa, že by soubor dobových nástrojů mohl na pražské konzervatoři uspořádat workshop, byla téměř utopií, a dále i vývoj, kterým naše hnutí za starou hudbu prošlo od počátku 90. let, kdy EUBO navštívil české země poprvé. Poslouchat v provedení mladých evropských specialistů díla Corelliho, Muffatova, Telemannova a Händelova bylo skvělé; vědomí, že u nás za posledních více než dvacet let vyrostla druhá a dokonce třetí generace hudebníků, kteří se rozhodli věnovat historicky poučené interpretaci starší hudby a počínají si v tomto směru stejně výtečně jako jejich proslulí zahraniční kolegové, je pro všechny, kdo se na tomto vývoji podíleli, velkým zadostiučiněním.
