Předposlední dva večery Velikonočního festivalu duchovní hudby se konaly ve starobrněnské bazilice Nanebevzetí P. Marie; jejich začátek byl na rozdíl od ostatních koncertů festivalu příjemně dřívější, resp. v obvyklou dobu 19.30 hodin. Ti, kdo ve čtvrtek 20. dubna zavítali z velmi chladného dne do rovněž studeného gotického chrámu, se hudbou přenesli do středověku, koncert s názvem Svědectví svatých v poezii a hudbě Hildegardy z Bingenu připravil Tiburtina ensemble. Devět let fungující ženský vokální soubor má za sebou pozoruhodné projekty, brněnský program zaměřil na německou světici, mystičku, benediktinku 12. století (1098–1179), dodnes mezi lidmi obecně známou léčbou bylinami. Hildegarda napsala nápěvy a texty téměř 80 skladeb, z nichž zazněl výběr, střídaný s jinými jednohlasými skladbami a doplněný o několik pozdějších vícehlasých kusů (bohužel v programu nebyly zřetelně označeny Hidegardiny skladby od jiných). Šlo o různé formy liturgické a hudební, např. i dva kondukty (latinské neliturgické skladby), s doprovodem a mezihrami, samozřejmě improvizovanými; na dvě malé středověké harfy hrála umělecká vedoucí tělesa Barbora Kabátková a na psalterium Margit Übellacker (uměla na něj hrát i sama Hildegarda). Texty odpovídaly liturgické, tj. velikonoční době. Koncert začal sólem, k němuž se postupně přidávaly další ženy. Vše – jednohlas sólový i v podání osmi zpěvaček – přednášely pokojně, uvolněně, jako by to byla modlitba nebo meditace. Přirozeně plynoucí proud s častými melismaty a občas vícehlasy byl mimořádně koncentrovaný, jemný, způsobem zpěvu velmi sladěný, s menší dynamickou škálou. Škoda, že nebylo rozumět zpívaným slovům (seděla jsem uprostřed lodi, ne daleko od interpretek). Působivý zpěv se nesl zšeřelým chrámem, do něhož doléhaly zvuky města, sanitky, motorky, letadla…
Čtvrteční koncert byl dobře navštíven, ale varhanní recitál v pátek 21. dubna přilákal podstatně víc zájemců, přestože na něm nebyla uvedena žádná oblíbená varhanní skladba, třeba Bachova. Varhaník Jan Šprta nyní žije a působí ve Švýcarsku; je absolventem brněnské konzervatoře (u Petra Kolaře), pak studoval na Hudební univerzitě ve Vídni (u P. D. Perettiho) a nedávno absolvoval Hudební akademii v Basileji (u někdejšího vítěze Pražského jara Martina Sandera, který udržuje kontakty s českými hudebníky a do Prahy je zván jako lektor kurzů). Šprtův program nebyl obvyklý, obsahoval dva francouzské, dva německé a dva české skladatele 19. a 20. století a s jedinou výjimkou byl vystavěn pouze na dílech s velikonočním tématem a volného, improvizačního charakteru. Šlo o oblouk od Tournemirovy Chorální improvizace na Victimae paschali laudes přes Vigilii Bohuslava Martinů, Kantilénu Desáté Widorovy symfonie Románské až po Regerovu Chorální fantazii Halleluja! Gott zu loben, bleibe meine Seelenfreud. Program byl dobře dramaturgicky a kompozičně vystavěn, vedle sebe kontrastovaly skladby různé sazby a charakteru. Téma latinské velikonoční sekvence se objevilo v několika z nich. Cenné bylo zejména uvedení skvěle nástrojově stylizované a efektní toccaty Vladimíra Wernera (1937–2010), dlouholetého pedagoga zdejší konzervatoře, původně vystudovaného varhaníka; je škoda, že Wernerovy skladby se nehrají. U nás zřídka prováděným skladatelem je Němec Sigfrid Karg-Elert, z jehož tvorby zazněly tři menší chorální předehry op. 65 s pozdně romantickým výrazem. Jeho současník Max Reger byl tvůrcem staršími generacemi varhaníků hodně prováděným (v Brně dokonce koncertoval a měla zde dokonce jako jediná na našem území premiéru jedna jeho varhanní skladba), ale dnes už tomu tak není.
U skladeb obou těchto tvůrců obou jsem si vychutnala výstavbu, pojetí a hlavně varhaníkův projev, romanticky uvolněný, ale přitom ne příliš. Hned od prvních dramatických tónů koncertu se ani ne třicetiletý Jan Šprta projevil jako suverénní, vyzrálý, technicky bravurní interpret. Rovněž bylo znát, že má ohromnou zvukovou zkušenost. Volil nádherné rejstříkové barvy, byť ne typické pro francouzskou hudbu. Na varhanách, původně postavených roku 1876 bavorskou varhanářskou firmou Steinmeyer z Oettingenu, později rozšířených a přestavěných, jsem ocenila zejména měkké, jemné rejstříky základních hlasů v osmistopé poloze; právě v nich vynikla jejich krásná intonace. Nástroj, k němuž Šprta vybíral program, má hutný, tmavý romantický zvuk, v plénu dost mohutný a méně konkrétní, s nižšími, ne tolik libozvučnými mixturami. Přesto, že na některý repertoár není vhodný, Jan Šprta vyzdvihl jeho přednosti a předvedl ho nejlepším světle. Tento, stejně jako předešlý koncert natáčel Český rozhlas.
