Asrael je zcela mimořádným dílem nejen v českých hudebních dějinách, ale i v evropském kontextu své doby. Bylo by nošením dříví do lesa poukazovat na originální melodickou invenci, velkolepou koncepci, barvitost partitury. Ještě ne zcela doceněná skladba je skutečným hudebním drahokamem. Jestliže se píše o interpretaci Asraela, tak hodně znalců automaticky napadne jméno dirigenta Libora Peška. Myslím, že v současné době není povolanějšího člověka. S Asraelem jako by srostl a 13. 11. mě napadlo pro Peška jediné přirovnání, a to k Mysliteli Augusta Rodina. To, co Pešek učinil s orchestrem FOK, bylo něco zcela výjimečného a inspirujícího. Orchestr hrál skvěle, pozorně naplňoval dirigentovu vizi a hrál i velmi přesně, což není vždy jeho silnou stránkou. Bylo to velkolepé!
Dagmar Pecková musela tentokrát zápasit sama se sebou, přesněji s hlasovou indispozicí, která by jiné zpěvačky určitě vedla ke kategorickému odřeknutí koncertu. Těžké nachlazení však zvládla na úrovni skutečně velké umělkyně. Mahlera i Brahmse zazpívala tak, že sál snad ani nedýchal. Dokonce jsem orchestru odpustil, že místy hrál zbytečně silně. Nesmím zapomenout na báječný souzpěv pánské části Pražského filharmonického sboru . Dagmar Pecková sice nezpívá v Praze moc často, ale vždycky to stojí za to.
