Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK měl 8. prosince na programu výjimečné a slavnostní dílo. V den stodvacátého výročí narození Bohuslava Martinů to však nebyl žádný opus skladatele z Vysočiny, jak by si mohl někdo naivně představovat, nýbrž Beethovenova Devátá symfonie . Při vstupu obdržel každý návštěvník letáček s vyjádřením orchestru o podpoře protestní stávky odborů ve veřejných službách a s nastíněním budoucích hrozeb snižování platů, změn v systému odměňování a jejich katastrofálních důsledků na kulturu. (První tóny úvodní Beethovenovy kantáty Klid moře a šťastná plavba tak mohli posluchači strávit v rozjímání nad kulturně-politickou situací ale také v radosti, že orchestr stávkuje pouze na papíře.) Za dirigentským pultem stanul Gerd Albrecht , který je českému publiku znám díky diskutovanému působení v České filharmonii a ještě diskutovanějšímu odchodu z ní. Při tomto koncertě však příliš mnoho emocí nevzbudil. Orchestr slušně odehrál, sbor slušně odzpíval, ale beethovenovský duch jako by zůstal někde za dveřmi. Tatam byla mocná elektrizující síla první věty, dravost scherza, vroucí jímavost adagia a radostná majestátnost finále. Evidentně ani kooperace dirigenta a orchestru nebyla ideální a to zejména při dynamických přechodech, kdy musel Albrecht některé pokyny opakovat vícekrát a se stále větším důrazem. Pěvecké kvarteto ve složení Maria Kobielska, Jana Wallingerová, Tomáš Černý a Peter Mikuláš působilo zvukově nevyrovnaně a příliš energie symfonii do žil nevlilo. Výjimečnost situace tedy zachraňovalo pouze dílo samotné, což je opravdu škoda.
