Koncert s kuriózním názvem „Zpět do budoucnosti!“, který 15. února zazněl v brněnském Besedním domě, pořadatelé prezentovali jako výlet „do klasicismu v hudbě“, což mi přijde zavádějící, neboť první dvě skladby večera byly mnohem spíše ukázkou typických realizací toho, co se běžně označuje jako vrcholné/pozdní baroko v hudbě (přestože v posledních desetiletích dochází k přehodnocování významů těchto pojmů). Do tištěného programu by se při daném formátu jistě vešlo mnoho poučného, o samotných skladbách jsme se bohužel nedověděli téměř nic. Jeune Orchestre Atlantique , studentský komorní orchestr, v němž působí i několik studentů Hudební fakulty JAMU, předvedl pod pomyslnou taktovkou houslistky Degand ve všech skladbách perfektní sehranost a – věren svému názvu – mladistvý zápal pro věc.
V úvodní Sinfonii d moll Wilhelma Friedemanna Bacha, nejstaršího z úspěšných synů Bacha otce, obligátní flétny trochu zanikaly ve zvuku smyčců. Po tíživém Adagiu přinesla kontrapunktická druhá část skladby skok směrem k dramatickému energismu ryze baroknímu. Výkon houslistky Stéphanie-Marie Degand v Houslovém koncertu g moll BWV 1056 Johanna Sebastiana Bacha rozhodně nebyl technicky omračující: narážím zejména na problémy s nasazováním a vůbec tvořením tónu. Lyrický talent projevila Degand v pomalé větě, která je také tím jediným, co toto dílo pojí s idiomem označovaným jako hudební klasicismus.
Za klasicistní lze rozhodně již označit elegantní Sinfonii G dur Carla Philippa Emanuela Bacha. Orchestr ji zahrál brilantně, využíval blokové dynamiky, dal si ovšem záležet i na vnitřní modelaci jednotlivých tektonických úseků a na nenásilné interpretaci ozdob. Sturm und Drang, stylový proudu sedmdesátých let osmnáctého století, který na nás dýchl už v pomalé větě této kompozice, ještě silněji zazněl v čtyřvěté (nikoliv třívěté, jak uvádí program) Symfonii d moll Jana Křtitele Vaňhala. Tu orchestr rozezněl skutečně „bouřlivě“: se strhujícím výrazem a – jak je dnes v módě – ve velmi rychlém tempu, což platí zejména pro krajní věty.
Hlavní přínos tohoto koncertu vidím – kromě samotného estetického zážitku, vyplývajícího ze svrchované, historicky poučené interpretace – v rozšíření našeho povědomí o klavírních (potažmo cembalových) koncertech v „české hudbě“ osmnáctého století (oblasti hudební tvorby reprezentované hlavně díly J. Bendy, Richtera, Vaňhala, Pokorného, Myslivečka a zvláště pak Dusíka a L. Koželuha), a to prostřednictvím znovuobjeveného Koncertu pro kladívkový klavír Es dur Josefa Antonína Štěpána, dvorního učitele klavíru na vídeňském dvoře za vlády Marie Terezie a jednoho z předních reprezentantů vídeňské školy klasicistní klavírní tvorby (rozvíjející galantní styl a klasicismus italského a vídeňského typu), jehož tvorbě se cembalistka a klavíristka Ilona Růčková systematicky věnuje (mimo jiné také hraje jeho Klavírní koncert D dur ). Sólový part na svou dobu instrumentačně nápaditého, jaksi samozřejmě zkomponovaného koncertu, interpretovala Růčková suverénně, z barevných a dynamických možností kladívkového klavíru vytěžila opravdu mnoho; v kadencích respektovala Štěpána.
Za specifickým prostorovým zvukem orchestru stálo historicky poučené rozmístění instrumentalistů: první a druhé housle byly umístěny naproti sobě, violy a violoncella se vměstnaly mezi ně; každý z dvou kontrabasistů stál na jiné straně orchestru, za houslemi. Bezventilové lesní rohy, významně přispívající k vyvolání iluze autenticity, intonovaly v rámci možností poměrně přijatelně. Celý večer nás, kromě jiného, přesvědčil, že klasicismus, ať už jím koneckonců myslíme cokoliv, rozhodně není nudný, pokud se ví, „jak na něj“.
