Straussovo Capriccio s Christianem Thielemannem na Salcburském festivalu

Ve Velkém festivalovém domě v Salcburku nastudoval v létě německý dirigent Christian Thielemann operu Richarda Strausse Capriccio, jejíž premiéru 26. července 2024 si na zahájení Salcburského festivalu nenechali ujít ani prezident České republiky Petr Pavel s chotí Evou Pavlovou.Dílo v koncertantním provedení s Vídeňskými filharmoniky zaznělo na proslulé přehlídce třikrát a uváděno bylo do 4. srpna 2024. Mimořádné nastudování patří stále k velkým festivalovým událostem. 

Richard Strauss složil svou poslední operu Capriccio, op. 85 s podtitulem Konverzační hra s hudbou o jednom dějství v letech 1940 až 1941, a ačkoliv v pozadí zrodu libreta stálo více osobností, zcela na počátku Stefan Zweig a Joseph Gregor, Salcburský festival uvádí z libretistů pouze Clemense Krausse, Richarda Strausse a jeho spolupracovníka Hanse Swarowského. Světová premiéra operyse uskutečnila v režii Rudolfa Hartmanna a hudebním nastudování Clemense Krausse 28. října 1942 v Národním divadle v Mnichově.

Orchestr Vídeňské státní opery má extrémně náročnou tvorbu Richarda Strausse dlouhodobě ve svém repertoáru, ve kterém jsou skladatelova díla zakotvena s úctyhodnou tradicí. Slavný orchestr nastudoval Capriccio poprvé s Karlem Böhmem již v roce 1944, operu tehdy inscenoval rovněž Rudolf Hartmann. Po řadě inscenací hrál orchestr dílo naposledy ve Vídeňské státní opeře před dvěma lety. Capriccio režíroval Marco Arturo Marelli a opera zazněla v novém nastudování hudebního ředitele divadla Philippa Jordana, jenž mimochodem dirigoval na sklonku letošní sezony Orchestr Vídeňské státní opery v obnoveném nastudování i Straussovu operu Salome. S ohledem na uvedení Capriccia v Salcburku v koncertantním provedení, hrají operu tentokrát Vídeňští filharmonikové se zcela mimořádným citem pro styl, s její interpretací mají mnoho zkušeností a Christian Thielemann řídil dílo velmi často v zahraničí. Do Salcburku si pozval sólisty, které velmi dobře znal.

Christian Thielemann si oblíbil Straussovo Capriccio již v mládí a nyní přiznává, že na kompozici obdivuje její neuvěřitelnou orchestrální virtuozitu a také stylovou rafinovanost. Ve formě konverzačního díla se dle Maestra musí interpreti vyhnout přílišné sentimentalitě, neboť četná místa v partituře si žádají lehkost, noblesu a ironii. 

Konverzačně laděné dílo s příběhem symbolicky zasazeném do období kolem roku 1775, kdy právě ve Francii započal Christoph Willibald Gluck svou reformu opery, vnáší do centra dění mladou vdovu, hraběnku Madeleine, která se svým bratrem hrabětem žije na zámku nedaleko Paříže. O hraběnku se uchází skladatel Flamand a básník Olivier, kteří u příležitosti jejích narozenin ve lhůtě pouhých čtyř dnů pracují na vzniku nové opery. Klíčová v díle je otázka a diskuse obou umělců, zda je hudba nadřazena textu či naopak, přičemž ve finále debata skončí smírem obou uměleckých oborů. 

Francouzsko-dánská sopranistka Elsa Dreisig v Salcburku debutovala rolí Madeleine, hraběnce propůjčila oslňující vokál, kterým okouzlila publikum i své kolegy v úzkém propojení s noblesní koketerií. Zpívala s nonšalancí a se sytě pestrou škálou barev. Svůj part interpretovala nejpřirozeněji ve stylové konverzaci. Dánský barytonista Bo Skovhus podal bratra hraběnky pěkným vřelým hlasem, s vynikající technikou a kreativní flexibilitou výrazu. Hravě rozehrál náklonnost k herečce Clairon, kterou zpívala švýcarsko-francouzská mezzosopranistka Ève-Maud Hubeaux zářivým témbrem a s četnými nuancemi ve frázích, které prodchnula osobitým espritem. 

Skladatel Flamand v podání německého tenoristy Sebastiana Kohlheppa a básník Olivier interpretovaný německým barytonistou Konstantinem Krimmelem svedli pozoruhodný umělecký duel i v reálu. Jejich výkony byly velmi vyrovnané, obohacené o mnohé dynamické a mimické detaily s vtipnými ironickými kontrasty v konverzační souhře. S nadhledem pojal roli divadelního ředitele La Roche skvělý finský basista Mika Kares, okázalými kantilénami si získala publikum i jeho krajanka, sopranistka Tuuli Takala, která v příběhu představovala pěvkyni z Itálie. 

Ve vedlejších rolích zpívali se ctí rakouský tenorista Jörg Schneider, kanadský tenorista Josh Lovell a německý basbarytonista Torben Jürgens, z četných menších rolí zaujali posluchače především německo-britský tenorista Kieran Carrel, švýcarský basista Jonas Jud,americký lyrický barytonista Ian Rucker či německý basbarytonista Philipp Schölhorn.

Velký festivalový dům nabídl skvělé akustické podmínky pro uvedení díla, k čemuž velmi přispělo vyvýšení spodní úrovně s Vídeňskými filharmoniky, kteří ještě lépe slyšeli pěvecké obsazení a velmi flexibilně na výkony vokálních interpretů reagovali. Christian Thielemann dirigoval dílo výsostně analyticky, extrémně náročnou kompozici ozvláštnil i výraznějšími akcentacemi citátů z jiných operních děl, zejména Christopha Willibalda Glucka, která Richard Strauss do své konverzační opery umně zakomponoval. Partituru interpretoval s hloubkou porozumění, v bohatě diferencované dramatičnosti, která v sobě měla velkou hravou noblesu. Mnohé výkony v orchestru byly na vysoké virtuózní umělecké úrovni. Christian Thielemann v září vydá svou novou knihu Richard Strauss. Současník v nakladatelství C. H. Beck v Mnichově.