Druhá mnichovská operní scéna – Staatstheater am Gärtnerplatz – složila neokázalý hold mnichovskému rodákovi Richardu Straussovi nastudováním jeho dnes již málo hrané opery Feuersnot (Ohně zmar ) a znovuuvedením jeho dalších dvou oper Capriccio a Ariadna na Naxu , čímž vznikl nesporně dramaturgický počin vhodně doplňující repertoár Bavorské státní opery a zároveň zmobilizoval umělecké síly souboru, jehož možnosti jsou přece jen pochopitelně omezené.
Trojici zahajovalo Capriccio uchvacující syntézou dokonalého tvaru, snoubící jiskrnou grácii a humor s psychologickou pravdivostí. Inscenace Augusta Everdinga dala vyniknout pregnantní kresbě celé plejády postav, jemná psychologická kresba neustále oscilovala mezi lyrickou vážností a burleskním ostřím. Inscenace má chápavý i mírně ironický pohled na lidi tak či onak spjaté s uměním, tvůrce i konzumenty, profesionály i nadšené diletanty, a to vše s odzbrojující otevřeností, spojující malichernost s velkorysostí, ješitnost se společenskou noblesou. Stejně tak i dirigent David Stahl prozařuje partituru jemným předivem citovosti a laskavosti, aby se co chvíli přelil do břitkého sarkasmu. Představení vtipem i oduševnělostí vévodila Hraběnka Nathalie Boissy , z ostatních pak zejména Christoph Stephinger jako divadelní ředitel La Roche.
Svou druhou operu Ohně zmar psal Richard Strauss Mnichovu navzdory, aby se pomstil za sebe i kdysi nevděčně vyhoštěného Richarda Wagnera, sám sebe ztotožnil s hlavní postavou Kunrada, dobrodruha a kouzelníka, který jedním rázem zhasne veškerý oheň z pomsty mnichovským měšťanům i dceři starosty, kterou posléze svede. Toto satirické ostří dnes již pohříchu zcela vyvanulo, zůstala však partitura překvapivé hudební životnosti. Divadelní imaginaci vtiskl představení zkušený režisér Hellmuth Matiasek , vyrovnaný zvuk orchestru i důmyslnou stavbu celku v přesném vyvážení burlesky a až smyslově živelné lyriky, vyznačující se typicky straussovskou exaltovaností, přinesl dirigent David Stahl . Podmanivou Diemut ztvárnila Nicola Beller Carbone , bohužel Thomas Gazheli měl pro roli Kunrada málo charisma.
Trojici straussovských představení završila Ariadna na Naxu , vrcholné Straussovo dílo s jemně vybroušenou partiturou, neodolatelné ve spojení dramatického patosu a lehkovážné komediální bravury. Hellmuth Matiasek zkušenou rukou postavil situace, vyplývající z pošetilého nápadu neomaleného zbohatlíka hrát operu seria a nevázanou buffonádu najednou, což se ovšem díky Straussově geniální kompoziční bravuře paradoxně vůbec tak pošetilé neukáže. Vše inscenoval s patřičným odstupem a nadsázkou, aby ovšem opravdovému citovému proudění nechal volný průchod. Dirigent Ekkehard Klemm odvedl pečlivou práci v křišťálově čistém orchestrálním zvuku i vyrovnaném sólistickém ansámblu, kde našel především oporu ve vokálně dobře se doplňujících klíčových postavách, kterým zejména vévodily Janice Dixon (Ariadne), Ann-Karin Naidu (Komponista) a Simone Schneider (Zerbinetta).
