Šestadvacetiletý Matouš Zukal je jedním z nejzajímavějších představitelů mladé pianistické generace. Je znám nejen jako vynikající sólista, ale také jako výtečný komorní hráč. Od roku 2019 je studentem HAMU, v letošním roce končí na této škole své magisterské studium u dvou z našich nejvýznamnějších klavíristů a klavírních pedagogů: doc. Ivo Kahánka a MgA. Jana Bartoše. V předešlém semestru mladý pianista navíc absolvoval – v rámci programu Erasmus – pětiměsíční studijní pobyt u prof. Markuse Schirmera na Kunstuniversität v Grazu.
Program svého absolventského koncertu (Sál Martinů, 27. března 2024) sestavil Matouš Zukal výhradně z děl Ludwiga van Beethovena. Jako úvodní číslo zaznělo rané skladatelovo Trio pro klarinet, violoncello a klavír, op. 11, zvané Gassenhauer. Na jeho provedení se spolu s Matoušem Zukalem podílely dvě sympatické mladé umělkyně: klarinetistka Anna Paulová a violoncellistka Dora Hájková. Všichni tři interpreti byli dokonale sehraní, měli skladbu propracovanou do nejmenších detailů, technicky byli zcela „nad věcí“, a hlavně – hráli s viditelným a slyšitelným potěšením, které se lehce přeneslo i na posluchače. První věta měla pravý beethovenovský vzlet a z půvabně rozezpívané volné věty dýchal klid. Rozverné téma variační finální věty hráli interpreti s báječným švihem a následující řada devíti variací se pod jejich prsty proměnila v okouzlující barvitý kaleidoskop, korunovaný brilantní, virtuózně provedenou codou. Beethoven zkomponoval toto Trio v sedmadvaceti letech a Matoušovi, Anně a Doře je dnes přibližně tolik, jako bylo tehdy autorovi. Možná že i tahle věková „spřízněnost“ byla jedním z důvodů, proč si interpreti se skladatelem tak dobře rozuměli.
Po Triu následovaly dvě z nejnáročnějších Beethovenových klavírních sonát: č. 21 C dur, op. 53 Valdštejnská a č. 32 c moll, op. 111 (poslední skladatelova klavírní sonáta).
První větu Valdštejnské hrál Matouš Zukal se strhujícím rytmickým tepem (v řadě míst zpevněným pružnými akcenty v basu) a s bohatě profilovanou dynamikou. Ve výrazově náročné volné větě, která se klavíristům často drolí, dokázal Matouš Zukal nejen udržet obdivuhodný tah, ale navíc ji obdařil netušenou barevností. Finální věta byla přehledná, dokonale vystavěná a naprosto průzračná i v těch technicky nejkomplikovanějších pasážích.
Lisztovskou introdukci první věty Sonáty c moll, op. 111 pojal Matouš Zukal neobyčejně dramaticky a hlavní téma v následující rychlé části hrál tak démonicky, že z toho až mrazilo v zádech. V celé větě pracoval inspirovaně s výraznými dynamickými kontrasty, přičemž ve forte dosáhl zvuku tak nádherného, že evokoval velký symfonický orchestr. Variační druhá (závěrečná) věta této sonáty patří k nejpodivuhodnějším skladatelovým sonátovým větám vůbec – začíná v tichu a v tichu také končí. Klavírista ji přednesl s tak hlubokým pochopením, že se až zdálo, jako by vyprávěl skladatelův (či dokonce svůj vlastní?) životní příběh.
Technické nároky obou těchto Beethovenových sonát jsou enormní, řada míst se při pohledu do not zdá být nehratelná (přinejmenším rozsáhlé trylkové pasáže v obou finálních větách). Matouš Zukal však zvládal všechna technická úskalí brilantně a bez viditelné námahy, aniž by měl zapotřebí stavět své pozoruhodné technické schopnosti jakkoli na odiv.
Pokud jsem už při Valdštejnské sonátě měl pocit, že poslouchám klavíristu nejvyšších kvalit, pak u Sonáty op. 111 jsem musel konstatovat, že to bylo jedno z nejdramatičtějších, nejpůsobivějších a nejosobitějších provedení této skladby, jaké jsem kdy slyšel.
