Sedmnáct nehnutě stojících do světlemodrých šatů oděných tanečnic vztahujících ruku před sluncem za zvuku lahodných smyčců Čajkovského hudby. Tak začal komponovaný večer tří choreografií nazvaný Timeless, který ve dnech 20. a 21. října 2017 uvedl balet Národního divadla jako první premiéru sezony, do níž soubor nastoupil pod vedením nového uměleckého šéfa Filipa Barankiewicze. V rámci šéfovské koncepce ponechal Barankiewicz na repertoáru devět stávajících titulů, k nimž vedle Timeless hodlá připojit Vàmosovo „oprášené“ nastudování Louskáčka (z dob šéfování Vlastimila Harapese), nově pak Marnou opatrnost v nastudování Fredericka Ashtona a Slovanský temperament v nastudování současných mladých choreografů. Celovečerní inscenace Timeless nabízí volné propojení tří osobitých tanečních stylů – od neoklasiky, přes pohybový tanec až po moderní pojetí s prvky klasiky a rituálu. Unikátní je i výběr choreografů, jejichž osobnostní předpoklady umožňují inscenovat bohaté spektrum tanečních a pohybových kreací, pocitů, dynamiky, nálad a síly projevu. Oslovují tak diváka napříč generacemi i tanečními preferencemi – každý si zde může najít to své, eventuálně se obohatit něčím novým.
Úvodní část Serenáda patří Balanchinově choreografii na Čajkovského Serenádu pro smyčce C dur, op. 48. Petrohradský rodák, absolvent Carské školy divadla a baletu, dostal ve svých devětadvaceti letech pozvánku do Spojených států. Klasická ruská technika a absence znalosti klasického tance jak u tamních tanečníků, tak u publika, ale i nejrůznější taneční a pohybové styly vedly tvůrce k vytvoření osobitého pohybového jazyka. Jeho doménou byla technika ženského tance a právě tu bravurně reprezentuje uváděná Serenáda. George Balanchin ji vytvořil už v roce 1935 pro žačky baletní školy, kterou založil po příchodu na americký kontinent, finální podobu dostala o jednačtyřicet let později. Serenádu se souborem nastudovala inscenátorka Balanchinových děl Nanette Glushak. Serenádu vedle výtečných tanečních kreací dokreslují do světle modré barvy laděné kostýmy Romana Šolce a stejně laděná scéna ve světelném designu Daniela Tesaře.
Po lahodném souladu hudby, dynamiky a tanečně-pohybových variací přichází část Separate Knots. Kontrastní kus, který pro soubor vytvořil současný izraelský choreograf Emauel Gat, který je podepsán i pod kostýmy a světelným designem. Jeho interprety jsou nejen dvojice tanečníků, ale i Chopinovu hudbu přímo na scéně hrající klavírista. Gat nastudoval část v trojí alternaci – smíšená dvojice, 2 dívky a 2 muži. Ve 2. premiéře předvedli osobité pohybově-energické „uzlování“ Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát. Černé „kalhotky“ zakrývající intimní partie dávaly bez rozptylování odhalit pomyslně vinoucí se řeč těl a duší obou tanečníků.
Do zcela jiného světa – světa pohanských rituálů přenáší diváka závěrečná část Stravinského Svěcení jara. V choreografii další persony tanečního světa – amerického tanečníka a choreografa Glena Tetleyho (1926-2007) ji se souborem nastudovali Bronwen Curry a Alexander Zaitsev. Tančí se v přiléhavých béžových kombinézách s bočním tygřím vzorem (muži i ženy) a ve stejně laděných kalhotkách na tmavé scéně dokreslované světelným designem (Nadine Baylis a John B Read). Tetlyeho choreografické pojetí v sobě snoubí prvky klasického i moderního tance, rituálu i akrobacie.
Ve Svěcení jara i Serenádě účinkují sólisté, sboristé i špičky souboru – Andrea Kramešová (Ruská dívka v Serenádě), Nikola Márová a Michal Štípa (v obou kusech). Ačkoliv všichni tanečníci podávají kvalitní výkony, jmenovaní sólisté dávají svým postavám ještě něco navíc. Jejich vrcholové výkony jsou prodchnuty taneční a výrazovou zralostí, ženskostí/mužností a suverenitou. Navrch je zdobí brilantně detailní dotažení všech momentů a nuancí. Čistota, soulad, přesnost a dynamika pohybů včetně bezpočtu nádherných skoků, gest i vnitřního pnutí tanečníků se přenáší na diváka a zintenzivňuje sílu jeho prožitku. U premiérového publika se všechny tři části večera setkaly s nadšeným přijetím provázeným dlouhými potlesky, v závěru diváci aplaudovali vstoje.
