Kronos Quartet má za sebou třicet let – neuvěřitelné! Žádné z desítek světoznámých kvartet posledních padesáti let nedokázalo stvořit tak originální vizi a důsledně ji nejen naplňovat, ale neustále prohlubovat a rozšiřovat – kupodivu se ani žádnému kvartetu zatím nepodařilo jít ve stopách Kronosu – nikdo dosud nepřekonal jeho dramaturgický rozmach při současném udržení hráčského mistrovství. Kronos Quartet u nás poprvé hostoval v roce 1983, na jeho odpolední koncert v rámci MHF Brno tenkrát přišlo pár lidí. Dnes je symbolem a jako takový ho na zahajovacím koncertě festivalu Struny podzimu (13. 9.) přivítala vyprodaná Smetanova síň. Soubor – jak je jeho pravidlem – vystoupil s promyšleným a všestranně proporčním programem, v němž hlavní položky tvořila díla z mexického alba Nuevo (skladby S. Brisea, A. Lary a O. Golijova) a z projektu Under 30 , jímž Kronos motivuje mladé skladatele k tvorbě nových děl pro své obsazení (díla F. P. Santiaga a A. du Bois). Zvukově se hudba pohybovala od akustických partitur přes amplifikaci po elektronickou nadstavbu (samply v Santiagově a Golijovově kvartetu), stylově od umně konstruovaných struktur po aranže písniček či jazzovou uvolněnost, výrazově od osvíceného bláznovství (John Zorn) po meditaci (Sigur Rós). Všem skladbám se dostalo výborného ztvárnění, ale trochu mi chyběla stará kronosovská jiskra – jako by se soubor za léta své existence dostal do pozice filozofa, moudrého, ale přece jen občas nudného. Ano, hodně toho ví, má obrovský rozhled a je schopen současně prezentovat mnohasměrné a nevídané souvislosti: na pražském koncertě nejen že skvěle zahrál hudbu všech výše naznačených nasměrování, ale také vyjádřil svou potřebu dát najevo, kam se přiklání v názorovém spektru země, jejímž je reprezentantem – uvedením skladby Alexandry du Bois a přídavku Jimiho Hendrixe – obojího s výraznou politickou motivací. Ale jako by jeho vystoupení bylo právě především spíše o nejrůznějších souvislostech hudbou zprostředkovatelných nežli o hudbě samé. Ostatně pražský koncert Kronosu tak jako tak nebyl jen hudební hostinou an sich. Vystoupení kvarteta předcházel slavnostní ceremoniál, který nebyl všem přítomným v sále úplně srozumitelný – trpkost a zadostiučinění v jeho podtextu z něho činily – přes veškerou snahu o kultivovanost – poněkud infantilní záležitost. Je samozřejmě skvělé, že festival Struny podzimu se udržel. Bohužel hradní prostory, ve kterých se konával (a které jsou nyní k dispozici jinému festivalu), patřily k jeho neopakovatelné image. Pořadatelé se sice i letošními třemi koncerty snaží o jakousi jedinečnost – každý se koná v jiném prostředí vzhledem k typu hudby – ale sestupem do podhradí se festival přece jen stává jedním z mnoha a svůj profil si začíná tvořit zase od začátku.
