Jubilejní desátý ročník MHF Struny podzimu začal 25. 9. pěkně zostra. Poprvé zpívala v Praze sopranistka Natalie Dessay , jejíž koloraturní partie jsou světově proslavené. Především ve francouzském repertoáru si kupodivu nevyprodané Stavovské divadlo zcela podmanila. Tak svělý lehký soprán jsme zde ještě neslyšeli. Její pěvecké slavičí girlandy poletovaly od Boieldieua (Slavnost v sousední vesnici ), což je horší francouzský Rossini, přes Masseneta (skvěle zazpívaná Manon) po Thomase (Hamlet ). Její hluboce prožitá, melancholická Ofélie byla vrcholem celého večera. V druhé polovině recitálu přešla k italštině a také k širokodechým belcantovým kantilénám. Výborně se vyrovnala s náročnou árií z Belliniho opery I Capuletti e Montecchi a jistě pro české zpěvačky nedostižnou byla i ve slavné Donizettiho Lucii di Lammermoor . Jenomže viděno prizmatem geniální Marie Callas chybělo šílené Lucii více vnitřního drásavého dramatismu, žáru a hlasové barevné škály. Spolehlivě doprovázející Pražská komorní filharmonie se blýskla se zasvěceně dirigujícím Michelem Swierczewskim hlavně v předehře ke Snu noci svatojánské Ambroise Thomase. Nadbytečným a nudným se mi pouze jevil silně eklektický balet z 5. jednání Auberova Gustava III. Šarmantní Dessay si podmanila divadlo a lidé jí vzdali nakonec hold stading ovation. Večer měl jen jediný trapas. Pořadatel zdá se nabyl pocitu, že Pražané rozumí běžně francouzštině a italštině, a tak nenabídl překlady ani v programu, ani na divadelní projekci nad jevištěm (úvodní proslovy měly větší štěstí).
