Staatstheater Stuttgart uvedlo v novém nastudování pozoruhodné dílo Helmuta Lachenmanna (nar. 1935) Das Mädchen mit den Schwefelhölzern (Děvčátko se sirkami), které již při své původní premiéře roku 1997 v Hamburku vzbudilo značnou pozornost. Podtitul „Musik mit Bildern“ (Hudba s obrazy) již napovídá, že nepůjde o běžnou operu. Helmut Lachenmann převedl slavnou Andersenovu pohádku o opuštěném děvčátku, které se o silvestrovské noci pokouší prodávat sirky, přijde o obě pantofle po své matce a marně se snaží zahřát rozžíháním jedné zápalky po druhé; s poslední zápalkou dohasíná i naděje zůstat naživu, děvčátko umrzne, avšak ve chvíli smrti se dočká spásného vykoupení: svého nanebevstoupení. Smutný příběh je ovšem zároveň i sociální kritikou lhostejného a nevšímavého okolí slavícího příchod Nového roku, zimní příroda tu také nepůsobí idylicky, ale krutě a nelítostně. Lachenmann nekomponoval své hudebně-dramatické dílo na určité libreto, operní text, ale pouhý scénář, který zachycuje základní situace příběhu. Ty posléze Lachenmann transformuje do souboru zvuků, dávajících při mohutném nástrojovém obsazení možnost značného dynamického rozpětí, od téměř neslyšného šumotu až k ohlušujícímu shluku lomozu, hřmotu a hromobití. Zvuky vytváří většinou pomocí různých kombinací klasických nástrojů, smyčců, dechů i bicích, doplněných dvěma klavíry, japonskými nástroji sho a souborem šesti magnetofonů, jakož i vokálním projevem šestnáctihlasého sboru i dvou sólových sopránů, které navozují dramatickou atmosféru hudební stylizací jednotlivých hlásek nebo opakováním určitých slov. Tento konglomerát zvuků je ovšem místy ještě doplňován prokomponovanými pasážemi, které dotvářejí skladatelův kompoziční princip (je to například jakási „Árie mrazu“ v 1. díle či „Žalostná litanie“ v 2. díle).
Jevištní obraz vytvořil s neobyčejnou invencí režisér Peter Mussbach (zároveň i výtvarník scény), který syrovou a naturalistickou drásavost Lachenmannových zvuků obdařil symbolickými a poeticky ztvárněnými obrazy, svým pojetím blízkými principu laterny magiky, spojujícími videotechniku s konkrétním hereckým projevem činoherní herečky Mélanie Fouché , která ztvárnila titulní roli.
Početné obsazení orchestru podřídil skladatelovu záměru dirigent Lothar Zagrosek , který má jistě nemalou zásluhu na neopakovatelné sugestivní atmosféře inscenace, jež se pokusila s pozoruhodným výsledkem prolomit hranice běžné operní formy.
