Snad žádná z francouzských takzvaných „velkých oper“ nemá tak značný potenciál stát se prototypem žánru, který ve své době fascinoval svou okázalou velkolepostí na jedné straně i hudebně-dramatickým využitím dvou poloh pro operní formu klíčových – lyriky a patosu – jako Židovka (La Juive ) skladatele Jacquese Fromentala Halévyho. Její původní premiéra roku 1835 byla svým způsobem kulminačním bodem ve vývoji francouzské opery. Halévy spojoval virtuózní sólové party i mohutné sborové obsazení, tklivou melodiku i drásavý rytmus vyhrocených konfliktů, to vše v dokonalém sepětí milostného syžetu a společensky závažné tematiky, stavící vedle sebe, či spíše proti sobě, universalismus křesťanství a touhu židovské komunity přežít v obklíčení, uchránit svou víru a navíc vrozenou dovednost umět bohatství hromadit a rozmnožovat. Příběh bohatého zlatníka Éléazara a jeho domnělé dcery Rachel je svázán s osudem křesťanů – kardinála de Brogni, skutečného otce Rachel, věrolomného vévody Léopolda a jeho snoubenky, císařovy neteře Eudoxie. Příběh je situován do Kostnice roku 1414, je exponován právě v den zahájení kostnického koncilu, kde o rok později upálili Mistra Jana Husa.
Stuttgartská inscenace Halévyho Židovky dokázala dílo oživit v jeho účinnosti. Především jej předvedla téměř bez škrtů a představení trvající přes pět hodin nemělo hluchého místa. Skvělé jsou zejména propracované sbory, tu s individualizovanými jedinci, tu jako hrozivá masa škodolibých voyeurů bavících se neštěstím druhých a pozorujících probíhající společenské střety jako barvité divadlo. Právě z této skutečnosti vyšla jak režie (Jossi Wieler a Sergio Morabito ) v koncepci klíčových sborových scén, tak i poněkud bizarní symbióza historických a soudobých prvků v pojetí jednotlivých kostýmů (Nina von Mechow ). Jednak se tu prolíná lid s představiteli vyššího duchovenstva i ozbrojenců, jednak v maškarním reji na sebe oblékají všichni dobové historické kostýmy a ještě častěji pouze kostýmní doplňky – závoje a různé náhlavce anebo zůstávají oblečeni v současných oděvech, čímž vzniká pestrá směsice figur, barev i stylů. Maškarády se zúčastní i Žid Éléazar, který na sebe bere ochotně typickou vizáž židovských karikatur – kaftan a masku s pejzy a dlouhým, zahnutým nosem. Scéna (Bert Neumann ) představuje kostnické náměstí – na jedné straně katedrála, na druhé Éléazarův dům, uprostřed vzadu lešení coby tribuna pro sbor, natočením kulis je možno přenést děj dovnitř Éléazarova domu, interiér spíše v náznaku evokuje stísněnost a provizórium než rodinné zázemí klidu. Transparentním využitím středověkých kostýmů sice získává divadelní imaginaci celá inscenace, ale neřeší to základní problém všech dnešních kostýmních aktualizací. Kdy se zobrazovaný děj odehrává? V roce 1414 anebo dnes, jak by tomu nasvědčovaly soudobé kostýmy? Pokud dnes, tak musíme přistoupit na existenci dobově podmíněných scén feudálního věku s dominantním postavením katolické církve, které dnes samozřejmě nefunguje. Rovněž tak antisemitismus by dnes nedávali pokojní němečtí občané najevo s takovým fanatismem. Nelítostný stroj nenávisti a předpojatosti semele představitele obou stran: Žida Éléazara i kardinála. Zmanipulovaný lid na sebe bere nesporně ódium kolektivní viny, hledat individuální podíl viny v těchto peripetiích vzájemné nesnášenlivosti není možné. K současnosti ovšem téma Halévyho Židovky nepřiblížila ani změna závěru, kdy namísto „blahosklonného“ křtu ve vařící vodě Éléazar sám zastřelí pistolí nejprve Rachel a pak sebe, zatímco kardinál se hroutí.
Představení dominoval skvělý představitel Éléazara Chris Merritt , strhující ve všech výrazových proměnách role, jeho legata měla v sobě tklivou bolestivost, tragický tón nezmizel ani v rituálních náboženských pasážích. V jednání s křesťany, především s Eudoxií, naopak dokázal nasadit úlisnou masku zkušeného obchodníka. Tatiana Pechnikova jako Rachel zaujala flexibilitou projevu, jedinečnou kantilénou i dramatičností výrazu, představitel Léopolda Ferdinand von Bothmer zase suverenitou vysokých tónů i posedlostí žhavé vášně stejně jako Liang Li (kardinál de Brogni) naléhavou urputností, vnitřní rozpolceností i snahou o okázalou velkodušnost.
Dirigent Sébastien Rouland i sbormistr Michael Alber uchopili dílo v jeho pravé podstatě, podařilo se jim Halévyho bohatou partituru nejen tematizovat v jednotlivých polohách složité hudebně-dramatické struktury, ale dokázali také ústrojně propojit tklivou lyriku s vypjatou dramatičností.
